Znak města Brna

Na kolech po cestách i necestách ...

Vítejte na stránkách příznivců cykloturistiky

Znak Jihomoravského kraje

Minulé akce

Na této stránce připomínáme některé nezapomenutelné akce ...

Jeden z dalších návratů do centrální Šumavy 2018

Šumavu máme moc rádi, a nejvíce se nám líbí její centrální části, o čemž svědčí i tento krásně prožitý týden na chatě Forward ve Starém Srní.
Etapy byly naplánovány podobně jako před 10 lety tak, abychom navštívili ta nejatraktivnější místa centrální Šumavy. Díky dobré poloze chaty Forward jen cca půl kilometru od Vchynicko-tetovského kanálu jsme využili jeho příznivého terénu téměř v každé etapě, a mohli si tak ušetřit nejedno prudší stoupání.

Nedělní zatažená obloha s drobným deštěm rozhodla o tom, že 1.etapa "Na Velhartický hrad a do vlčího výběhu v Srní" představovala turistiku s výpomocí aut. Těch jsme využili k přesunu do Velhartic, kde jsme si individuálně prohlédli místní hrad, a s průvodkyní pak jeho zámeckou část. Mezitím již přestalo pršet, a tak po malém obědě ve Velharticích jsme se ještě zajeli podívat na Werichovu chatu, abychom si připomněli tohoto našeho významného umělce. Poté jsme se opět auty přesunuli zpět do Srní, a to k místnímu vlčímu výběhu. Od vstupního areálu bylo třeba urazit kus cesty pěšky lesem, a teprve poté jsme se dostali k vlastnímu oplocenému výběhu, kde je vybudován dřevěný chodníček cca 2-3 metry nad úrovní terénu. Na vyhlídkových plošinách je možné se zastavit, případně usednout na dřevěné lavice, a zadívat se do blízkého i vzdálenějšího okolí, kde lze při troše štěstí spatřit celou vlčí rodinku nebo některé její členy. Bohužel zájem o tuto atrakci je celkem velký, a značná část návštěvníků se neumí chovat tiše a ohleduplně. Svým hlučným projevem tak ruší nejen všechy ostatní, kteří by se rádi na vlky v klidu podívali, ale především samotná zvířata, která se tak raději před zvědavci ukryjí. I tak se nám podařilo vlky zahlédnout, a některé dokonce zkusit i z dálky vyfotit. Poté jsme se vrátili na naši dočasnou základnu.
2.etapa "Na Březník a k prameni Vltavy" již začínala velice optimistickou modrou oblohou a příjemnými slunečními paprsky. Vydali jsme se tedy na kolech k Vchynicko-tetovskému kanálu, a proti jeho mírnému proudu dojeli přes Rokytu až k hradlovému mostu přes Vydru, kde kanál začíná. Po silnici jsme pak pokračovali na Modravu a dále úzkou asfaltovou cestou až na Březník. Po občerstvení v místím bufetu, jsme si prohlédli nádherné panorama dosud nepřístupného luzenského údolí, které je na německé straně zakončeno jedním z nejkrásnějších šumavských velikánů - Luzným, jehož vrchol charakteristického jehlanovitého tvaru dosahuje výšky 1373m. Z Březníku jsme se vrátili na rozcestí Na Ztraceném, kde jsme odbočili směrem vpravo k dalšímu rozcestí Nad ptačí nádrží, a kamenitou cestou vpravo jsme pozvolna začali stoupat na Černou horu, jejíž vrchol 1315m není přístupný. Rozcestník pod vrcholem ukazuje výšku 1270m, a cesta odtud pokračuje táhlým sjezdem na odbočku k prameni Vltavy, ke kterému jsme zamířili také. U pramene jsme se zastavili na krátkou prohlídku, a nevěřícně zírali, co dokázal v okolní krajině napáchat kůrovec za těch deset roků, kdy jsme zde byli naposledy. Na obzoru se mezitím objevily černé mraky a začalo drobně poprchávat, a tak jsme opět sedli na kola, a vyjeli směrem na Kvildu, kde jsme využili jedné z místních restaurací jak k občerstvení, tak i k přečkání dešťové přeháňky. Z Kvildy jsme se pak vydali po silnici do Filipovy Hutě a Modravy, kde jsme pokračovali po cyklostezce 2113 údolím Roklanského potoka až na rozcestí Rybárna. Malebné údolí jsme tady opustili cestou vedoucí přímo protí nám do prudkého stoupání na Tříjezerní slať, kde jsme u stojanů ponechali kola, a vydali se povalovými chodníčky na prohlídku jedné z nejkrásnějších šumavských slatí, které jsou zpřístupněné veřejnosti. Po návratu ke kolům jsme pokračovali na rozcestí Pod Oblíkem a odtud kamenitou cestou vpravo táhlým sjezdem zpět k Vchynicko-tetovskému kanálu, podél jehož klidného toku jsme se vrátili do Srní.
3.etapa "Na jezera Laka, Černé a Čertovo" byla s nastoupanými 1600 metry nejnáročnější a díky ujetým 78km byla také nejdelší. Někteří si ji proto zkrátili popojetím auty do Prášil, my ostatní jsme se do Prášil vydali na kolech, a využili k tomu novou cyklostezku vedoucí částečně podél silnice, a částečně zabíhající do lesů v okolí. Od Prášilského rozcestníku jsme se vydali do prudkého kopce po žluté turistické značce a cyklostezce 2113, která na konci obce prudce zahýbá vlevo a dále stoupá až k prvnímu rozcestí, kde je třeba odbočit vlevo a pokračovat po vrstevnici k dalšímu rozcestí. Na něm se odděluje cyklostezka od žlutého značení, a stoupá směrem vpravo k zaniklé osadě Horní Ždánidla, odkud je krásný pohled směrem zpět na Poledník s charakteristickou rozhlednou. Stoupání pokračuje nejprve přímou cestou, která se na konci stočí ke státní hranici, aby se pak prudkým obloukem stočila k hřebeni, a přivedla nás do sedla k rozcestníku Zlatý Stoleček. Odtud začíná prudší sjezd k jezeru Laka, které bylo prvním cílem dnešní etapy, a kde jsme udělali první pauzu k jeho prohlídce. Cesta pak pokračovala z kopce až do míst zaniklé osady Stará Hůrka, kde se prudce stočila vlevo a pokračovala po asfaltu znovu do dalšího stoupání. Na rozcestí V zátočině se na ni napojila červeně značená pěšinka vedoucí od jezera Laka, které někteří dali přednost, aby jak říkali "neztráceli výšku". Nebyla to ovšem zase taková výhoda, protože celou cestu museli kolo vést. Po dalším stoupání jsme dospěli k přístřešku na rozcestí Pod Polomem, a po cca 100 metrech jsme dosáhli dosud nejvyššího bodu etapy 1200m, abychom mohli začít sjíždět až do Železné Rudy na rozcestí Debrník. Cestou se nám několikrát naskytnul výhled na nejvyšší horu Šumavy, kterou je na německé straně Velký Javor (Grosser Arber) s výškou 1456m. Železnou Rudou jsme projížděli s cílem najít nějaké občersvení před další cestou, nabídka však byla téměř nulová, až u zavřeného hotelu Enzian nám místní doporučili nedalekou nádražní restauraci, kterou jsme měli při cestě. Tam jsme se tedy nakonec posilnili, a byli velmi spokojeni s nabídkou i rychlostí obsluhy. Od nádraží jsme pokračovali nejprve po cyklostezce 33 a poté silničkou po žluté turistické značce dalším prudkým stoupáním až k Čertovu jezeru. V horku jsme smočili nohy (v jezerech je zákaz koupání) a po velmi krátké pauze pokračovali žlutě značenou turistickou stezkou přes sjezdovky až na silnici, kde jsme odbočili vlevo a po krátkém stoupání se ocitnuli na parkovišti v sedle pod Špičákem. Odtud vede velmi pohodlná asfaltka kterou jsme se vydali k Černému jezeru a po návratu od jezera pokračovali silničkou na Hofmanky pod Pancířem. Příjemnou asfaltkou jsme se dostali na rozcestí Prameniště Řezné, a poté žlutě značenou lesní kamenitou cestou jsme sjeli na Gerlovu Huť. Následovala cesta po jedné z nejznámějších cyklostezek Šumavy vedoucí podél silnice směrem na Novou Hůrku, po které jsme dojeli k hájovně Slučí Tah, kde jsme udělali malou pauzu, a pak jsme pokračovali dále až na křižovatku Skelná. Tam jsme odbočili vpravo, a částečně po silnici, částečně po cyklostezce 33 jsme pokračovali až na rozcestí před Prášily, kde jsme se po odbočení vlevo vydali po silnici na poslední kilometry do Srní.
4.etapa "K Hauswaldské kapli, na Poledník a k Prášilskému jezeru" měla být po té předchozí méně náročná na kilometry, a co se týče kopců, v plánu bylo jediné velké stoupání na Poledník. Od chaty Forward jsme tedy za slunného rána vyjeli k Vchynickému kanálu, kde jsme odbočili vpravo k rozcestníku pod Hauswaldskou kaplí. Většina z nás tady nechala kola a vydali jsme se pěšky po kamenité cestě vedoucí do mírného kopce do míst, kde kdysi stával malý svatostánek. Bouřlivé dějiny tu zanechaly pouze nedávno obnovené základy kaple s upraveným prostranstvím, kde se uprostřed kamenného kvádru nachází skleněná koule. Ve vrcholu koule je vyhloubena miska ve tvaru sepnutých rukou, do níž je sveden dřevěnými korýtky nedaleký léčivý pramen. Každý jsme se posilnili několika doušky této pramenité vody, a po návratu ke kolům jsme se vydali proti proudu kanálu kolem Rokyty na hradlový most přes Vydru. Po silnici jsme pokračovali do Modravy, a odtud údolím Roklanského potoka na Javoří pilu. V malebném údolí jsme našli několik krásných meandrů potoka, které tak silně lákaly ke koupání, až jsme nakonec u jednoho z nich zastavili a vyzkoušeli příjemný chlad zurčící bystřiny. Po osvěžení vedla naše cesta do prudkého stoupání směrem k vrcholu Oblíku, aby se ve výšce cca 1100m stočila vlevo po vrstevnici, a poté již mírnějším stoupáním nás přivedla na rozcestí Bavorská cesta. Asfaltka pokračuje rovně na Velký Bor, my jsme ale odbočili vlevo na kamenitou cestu, která stále mírně stoupá na rozcestí pod Poledníkem. Nejvíce nás překvapilo, že před 10 lety jsme tady jeli hustým lesem, kdežto dnes je kolem nás planina se zbytky suchých pahýlů. Z rozcestí pak vede rozbitá asfaltová cesta až k rozhledně na Poledníku nacházející se ve výšce 1315 m, kde jsme zastavili na malé občerstvení a prohlídku vyhlídkové věže. V jednotlivých patrech věže se nachází informační tabule o šumavské přírodě a její historii. Z vyhlídkové plošiny je nádherný výhled na okolní šumavské velikány jako Velký Javor (1456 m), Velký a Malý Roklan (1453 a 1389 m) nebo Luzný (1373 m), na jihu jsou vidět i obrysy Alp. Z Poledníku jsme pokračovali po cyklostezce 2113 k Prášilskému jezeru, kde je nutno nechat kola u přístřešku pod jezerem, a dojít pěšky asi 160 m k vodní hladině. Po odpočinku u jezera následoval sjezd po prašné šotolinové cestě k silnici do Prášil, kde jsme odbočili vpravo na již známou cyklostezku, která nás převážně lesem dovedla zpět do Srní.
Na začátku 5.etapy "Na Kašperk, do Kašperských hor a na Čeňkovu pilu" jsme zamířili po silnici do Srní. Tam jsme odbočili vpravo, a kolem vlčího výběhu táhlým stoupáním přijeli nad Rokytu, kde jsme opět sjeli ke kanálu, podél něho pokračovali na hradlový most, a dále po silnici na Modravu. Na křižovatce jsme se tentokrát dali vlevo po silnici do táhlého stoupání na Filipovu Huť, kde jsme za penzionem Korýtko odbočili opět vlevo, a znovu stoupali po lesní asfaltce směrem na Horskou Kvildu, kde jsme se na silnici dali vpravo po cyklostezce 2123. Následovala odbočka vlevo ze silnice a opět stoupání zprvu po asfaltu, který brzy vystřídal kamenitý povrch, vedoucí lesem na rozcestí Ranklovská rovina. Tady jsme odbočili vpravo na cyklostezku 1203 na Zlatou Studnu a dále na rozcestí U Mezilesní slatě, kde nás cyklostezka 1230 vedla odbočkou vlevo pod Churáňovským vrchem na rozcestí Churáňov. Odtud jsme pokračovali rovně po cyklostezce 1142, která nás vedla dále po různých cestách lesy a loukami, kde se její značení místy zcela ztrácelo. Poslední úsek byl veden lesem pod Milovským vrchem úzkou kamenitou cestou sjízdnou jen s obtížemi, kde někteří kola raději vedli, a která vyústila na silničku vedoucí do obce Nicov. Tam jsme našli malou restauraci k odpočinku a nabrání sil. Pokračovali jsme pak po silnici přes Řetenice na odbočku pod Peklem, kde jsme se dali po cyklostezce 1143 loukou do táhlého stoupání, na jehož konci jsme odbočili vlevo na lesní cestu, která pokračovala jako cyklostezka 1140 až k hradu Kašperk. Úbočím pod hradem vede cesta známá z filmu Anděl Páně až k hradní bráně, kde jsme nechali kola a porozhlédli se po rozsáhlém nádvoří. Na jeho horním konci přiléhajícím k hradu je postaveno dřevěné hlediště, ze kterého je možno si prohlédnout daleké okolí. Nejhezčí výhled se naskytne směrem na jih k vrcholům Šumavy, z nichž nejvýraznější Poledník zaujme charakteristickým tvarem své rozhledny. Z hradu jsme se vydali zpět stejnou cestou až k silnici, která nás dlouhým sjezdem přivedla do Kašperských Hor. Prohlédli jsme si náměstí městečka, a na kolech jsme pokračovali opět z kopce po silnici na Sušici na křižovatku Radešov, kde jsme odbočili vlevo, a přes Rejštejn proti proudu Otavy dojeli na Čeňkovu Pilu. Tam jsme se zastavili na soutoku Vydry a Křemelné, a prohlédli si starou provozní budovu vodní elektrárny, která byla naštěstí zrovna otevřená. Z Čeňkovy Pily nás čekalo několik kilometrů táhlého stoupání po silnici do Srní, a pak již známou cestou radostný návrat na penzion.
Poslední 6.etapa "Na Bučinu, Knížecí Pláně a do Borových Lad" vedla z penzionu opět po silnici přes Srní na Rokytu, podél kanálu na hradlový most, a po silnici do Modravy. Tam jsme odbočili na Březník a příjemnou asfaltkou přijeli na rozcestí Modravský potok - most. Odbočili jsme po červené tur. značce zpočátku do táhlého stoupání po kamenité cestě, která nás přivedla nad Černohorskou nádrž, kde jsme se vydali po asfaltce vpravo na rozcestí Nad Ptačí nádrží. Pokračovali jsme po již známé cyklostezce 1023 stoupáním pod Černou horu, dále sjezdem na rozcestí u pramene Vltavy, a dalším stoupáním na hřeben pod vrcholem Stráž až na křižovatku, kde se cyklostezka prudce stáčí vpravo. Mírným sjezdem jsme se dostali na silnici od Kvildy k rozcestníku Bučina, kde se v minulosti nacházely první domky zaniklé stejnojmenné obce. Odbočili jsme na silnici vpravo, abychom si u památníku železné opony připomněli jak kdysi vypadala tato část státní hranice, a zastavili se na terase hotelu Alpská vyhlídka, odkud jsou jižním směrem na obzoru skutečně viditelné vrcholky Alp. Vrátili jsme se na bučinské rozcestí, a pokračovali vpravo po cyklostezce táhlým mírným sjezdem na rozcestí Knížecí Pláně, kde cesta vpravo vede k bývalému kostelu a hřbitovu zaniklé obce. K jejich prohlídce jsme se vzhledem k již neodbytnému pocitu hladu a žízně vrátili teprve poté, co jsme se občerstvili v hájence na Knížecích Pláních. Příjemnou asfaltovou cestou jsme pak sjížděli z Knížecích Plání do Borových Lad, kde jsme se vydali po silnici směrem na Kvildu, a na konci obce odbočili vpravo k Chalupské slati. U informačního střediska jsme ponechali bicykly, a povalovými chodníky došli až na okraj slatě, abychom se mohli porozhlédnout po její rozlehlé hladině s nesčetnými ostrůvky. Když jsme se poté vraceli po silnici do Kvildy, pod Františkovem jsme vzpomněli na naše první zdejší cykloputování v roce 2002, a na tehdejší houbařskou úrodu. Na Kvildě jsme ještě jednou uhasili žízeň, přes Filipovu Huť přijeli do Modravy, a vydali se pro nás nejkrásnějším údolím Roklanského potoka, kde jsme opět neodolali a zastavili se ke krátkému osvěžení. Na Javoří Pile jsme údolí opustili, vystoupali asfaltovou cestou po modré turistické značce na rozcestí Pod Oblíkem, a pokračovali dále sjezdem po kamenité cestě k Vchynicko-Tetovskému kanálu. Odtud jsme se dali známou cestou podél jeho vod až k odbočce na Srní a chatu Forward.

Po týdenním cykloputování jsme odjížděli nadšeni, plni dojmů a nevšedních zážitků. Šumava je prostě krásný kout země, do kterého se budeme vždy rádi vracet.

Cyklotoulky okolím Lipenské přehrady 2015

Pro sezónu 2015 nás zlákalo množství značených cyklotras ve východní části Šumavy okolo Lipenské přehradní nádrže.
Jako svoji základnu jsme zvolili malý penzion "Koliba Belvedér" v Horní Plané, nedaleko pláže a přívozu. Přestože jsme již mnohdy zažili lepší ubytování, nakonec nám penzion splnil naše očekávání. Více nás překvapilo chladné počasí, které předvedlo strmý pád teplot, hodně kontrastujících se zbylými horkými týdny letošního léta. Voda v Lipně si zpočátku podržela příjemnou teplotu, koncem týdne již ale bylo koupání jen pro ty nejotrlejší.
V rámci týdenního putování jsme měli naplánováno 6 cykloetap, abychom se podívali do blízkého i vzdálenějšího okolí přehrady.

1.etapa "Na Královský stolec, do Volar a Vltavským luhem" připadla jako obvykle na neděli, a jako jediná z etap byla částečně vedena vojenským prostorem Boletice, jehož některé části jsou přístupné turistům pouze o víkendech a svátcích. Protože jsme od správy újezdu nedostali povolení k průjezdu přímou cestou vedoucí ze Špičáku nad Horní Planou na rozcestí Památník pod Knížecím stolcem, museli jsme etapu na poslední chvíli upravit, a zvolit cyklostezku 1252 z Perneku na Arnoštov. Bohužel v programu, kterým etapy plánujeme, byla v době příprav zakreslena tato cyklostezka chybně (dnes již opraveno), a tak jsme místo očekávané pohodlné asfaltky narazili na lesní cestu, která se místy naprosto ztrácela v terénu mezi výmoly a padlými stromy, a kde byly často zřetelné rýhy od tankových pásů. Přesto jsme po několika kilometrech dospěli k té správné cestě, a posilněni ve svém sebevědomí jsme dojeli až na Knížecí stolec. Rozhledy jsou odtud skutečně nádherné, a to jak směrem k pohraničním vrcholům, tak i do vnitrozemí, a opravdu stojí za vynaloženou námahu. Poté co jsme se dosyta nabažili výhledů do krajiny, vydali jsme se po značených cestách do Arnoštova, odtud přes NPP prameniště Blanice ke kostelu sv. Magdalény, a pokračovali dále do Volar. Také tento úsek cesty byl poněkud nestandardní, především díky obtížnému terénu. A ještě jedna terénní vložka nás čekala při cestě z Volar údolím Teplé Vltavy. Také tu jsme nakonec zvládli, a navíc jsme právě ve Vltavském luhu mohli nasát atmosféru krajiny, jejíž šumění navozuje v hlavě doslova na každém kroku známé melodie Smetanovy symfonické básně. Příjemně rovinatou krajinou pak cesta pokračovala až do Nové Pece, a odtud po značené cyklostezce do Horní Plané.
2.etapa "Na Plešné jezero a Schwarzenberský kanál" vedla z Horní Plané do Nové Pece, a dále stoupala na Jelení vrchy k dolnímu portálu tunelu Schwarzenberského kanálu. Po Medvědí cestě objela tunel, a pokračovala velmi příjemnou stezkou po hrázi kanálu až k odbočce na Plešné jezero. Stoupání k jezeru pak bylo v podstatě jediným v celé etapě, protože po návratu od jezera, kdy na rozcestí U Stříšky cesta odbočila vpravo opět ke kanálu na Jezerní smyk, pokračovala již etapa po šotolinové cestě podél vody až na rozcestí Zadní Zvonková, k zaniklé osadě stejného jména. Tam se po odbočení vlevo napojila na cestu od hraničního přechodu Zadní Zvonková, a silnicí přes Přední Zvonkovou nás dovedla k Lipenské nádrži do Bližší Lhoty, kde nejlepší možností jak překonat přehradu do Horní Plané je využít přívozu, jenž odtud odjíždí v pravidelých intervalech. Čas do odjezdu přívozu jsme využili občerstvením na terase penzionu U přívozu, a poté se vydali přes vodní hladinu zpět na Kolibu Belvedér.
3.etapa "Okolo Lipna" byla již podle názvu objezdem celé Lipenské přehrady (s výjimkou Nové Pece), a přes zdánlivě rovinatý charakter nás čekalo několik táhlých stoupání a sjezdů. Z Horní Plané jsme se vydali přívozem na druhý břeh do Bližší Lhoty, a dále již na kolech do Přední Zvonkové. Tady jsme odbočili vlevo po značené cyklotrase č.1033, která se klikatí podél Račinské a Kyselovské zátoky na rozcestí Kyselov, a pokračuje rovně na most přes Rakouskou zátoku na rozcestí U mostu. Trasa 1033 tady odbočí vpravo, my jsme se ale vydali rovně zcela novou cyklostezkou č.1019 vedoucí téměř po vrstevnici až na parkoviště ve Frýdavě, kde se připojuje na silnici z Frýdavy do Přední Výtoně. Když jsme dorazili do Přední Výtoně, využili jsme jednu z mnoha možností zde nabízeného občerstvení, a poté se vydali dále směrem k Lipnu po cyklostezce č.7, která vede mimo silnici téměř po břehu přehrady až k její hrázi. Těsně před hrází vyústí cyklostezka na přejezd přes křižovatku silnic od Výtoně a Vyššího Brodu, a je navedena na úzký chodník vedoucí po hrázi přehrady. Lépe je ale zůstat na silnici, protože na druhé straně hráze odbočuje cyklostezka vlevo k přehradě, a pokud cyklista zůstane na chodníčku, je nucen na konci hráze odbočit vpravo, a poté silnici přejít. V létě je tu poměrně značný provoz, protože se jedná o hlavní silnici z Vyššího Brodu na Lipno, a tak je třeba počkat na přejezd aut v obou směrech. Dále již cyklostezka pokračuje odděleně od silnice, stoupá na vyhlídku na přehradu, a poté sjíždí do Lipenského přístavu. Protože jsme chtěli vidět zdejší atrakci - stezku v korunách stromů - po projetí přístavu jsme odbočili k dolnímu parkovišti u lanovky, kam směřovaly všechny ukazatele. Odtud jsme se ale museli cca 400 m vrátit cestou nad silnicí směrem k hrázi, abychom pak odbočili vlevo do prudkého kopce na parkoviště U Kramolína. Odtud jsme pokračovali vlevo již mírnějším stoupáním po žluté značce až nad sjezdovky, a dále na vrchol Kramolín (900m), kde je postavena stezka v korunách stromů. Bohužel fronta na pokladně byla nejméně na hodinu, a tak jsme vzhledem k pokročilému času a spoustě kilometrů před námi pokračovali na kolech dále po žluté značce. Na prvním rozcestí jsme se dali vpravo po značené cyklostezce 1270, a z ní jsme pak na další křižovatce odbočili opět vlevo na neznačenou asfaltovou cestu. Po ní a několika dalších jsme se dostali na silnici z Malšína cca 1 km nad Frymburk. Po krátké pauze jsme z Frymburka pokračovali zprvu po cyklostezce, poté po silnici do Milné, a dále po cyklostezce 33 malebnou krajinou kolem Pláničského rybníka a Muckova do Černé v Pošumaví. Cyklostezka 33 z Černé nás vedla převážně po silnici, obočila pouze prudším stoupáním v osadě Karlovy Dvory, a poté před Horní Planou vlevo přes osadu Jenišov, aby nás pak dovedla přímo před náš penzion.
Ke 4.etapě "Na Třístoličník" jsme se rozhodli využít výhody vlakového spojení z Horní Plané do Nového Údolí, kde jsme si prohlédli památník železné opony, a již na kolech pokračovali přes státní hranici do německého Haidmuehle. Odtud jsme se vydali do táhlého kopce po silnici k Mariánské kapli, a dále po značené cestě k silničce, která se znovu táhle šplhala do nekonečných výšin. Počasí nám bohužel nepřálo, a tak jsme se s každým dalším nastoupaným metrem stále více nořili do nízkých mraků. Konečně jsme se dostali na parkoviště, za ním se cesta prudce zvedla do poslední zatáčky, a nad ní se konečně z mlhy vynořil třívěžový skalní útvar po levé straně, a kamenná chata vpravo naproti. Stáli jsme ve výšce 1302m, a z Nového Údolí nastoupali cca 500 metrů. S radostí jsme se vydrápali na vyhlídku, jejíž tvar v podobě tří stoliček jí dal název Dreisessel - Třístoličník, a pokusili se představit, o jaké výhledy jsme díky nízké oblačnosti přišli. Po malém občerstvení v chatě jsme se vydali na zpáteční cestu. Bohužel turistická stezka vedoucí po státní hranici vede náročným terénem, a s kolem se nedá absolvovat. Proto jsme se museli vrátit až do Nového Údolí, odkud jsme se vydali mírným stoupáním k začátku Schwarzenberského kanálu, kde jsme si navíc prohlédli pomník jeho projektanta a stavitele Josefa Rosenauera, a podívali se k Rosenauerově nádrži, jednomu z vodních zdrojů, jež kanál napájí. Podél kanálu jsme pokračovali pohodlnou cestou až na Jelení vrchy, poté mírným sjezdem po silnici do Nové Pece, a po již známé cyklostezce zpět do Horní Plané.
5.etapa "Na Alpenblick a Moldaublick" směřovala na rakouskou stranu kde jsme se chtěli podívat na dvě pro nás dosud neznámé rozhledny. Z Horní Plané jsme vyjeli po oblíbené cyklostezce do Nové Pece, kde jsme se na křižovatce tentokrát vydali rovně po zelené turistické značce, a úzkou silničkou vystoupali opět ke Schwarzenberskému kanálu, a to k rozcestníku Raškov. Na rozcestí jsme odbočili vlevo a pokračovali podél kanálu až do Zadní Zvonkové, kde jsme na silnici odbočili vpravo k hraničnímu přechodu. Od hranic cesta pokračovala stále do kopce k informačnímu centru Bohmenwaldarena, kde jsme se dali vlevo cestou, která stále stoupala až k rozhledně Alpenblick ve výšce 1200m. Po návštěvě rozhledny s výhledy směrem k alpským vrcholkům jsme se vydali zhruba vrstevnicovou cestou ke druhé rozhledně Moldaublick. Z její vyhlídkové plošiny jsme se zase pokochali výhledy na Lipenskou nádrž a její okolí. Poté jsme pokračovali klesáním přes osadu Grunwald k hlavní silnici od Aigen-Schlagl, kde jsme odbočili vlevo směrem k hraničnímu přechodu a k přívozu v Horní Vltavici, který nás převezl na levý břeh přehrady. Mírným stoupáním přes Bližnou nás silnice zavedla do Černé v Pošumaví, a odtud jsme se již známou cyklostezkou č.33 vrátili do Horní Plané.
6.etapa "Na Vítkův Kámen" začínala opět využitím přívozu z Horní Plané do Bližší Lhoty, a dále pokračovala stoupáním lesní cestou sledující zelenou turistickou značku až k Schwarzenberskému kanálu na rozcestí Huťský Dvůr. Odtud po odbočení vlevo vedla etapa opět podél kanálu přes Zadní Zvonkovou na hraniční přechod Sonnenwald, kde se kanál kříží s potokem Pestřice, ze kterého si částečně bere vodu, a poté stále podél kanálu rakouským územím k jeho dalšímu křížení s napájecím potokem Ježová. Tady se kanál opět vrací na naše území, a cesta podél ho sleduje až k přístřešku U Korandy. My jsme v těchto místech Schwarzenberský kanál opustili, a pokračovali táhlým stoupáním tzv. Růžovou cestou až do osady Sv. Tomáš, která se nachází pod bývalým hrádkem Vítkovců. Na Vítkův hrádek (podle vrchu označovaný také jako Vítkův kámen) vede kamenitá nepříliš sjízdná cesta, proto jsme kola zamčeli na konci Sv.Tomáše k plotu, a dále pokračovali pěšky. Hrad, ze kterého se zachovala jen rozměrná hranolovitá věž, je dle turistického průvodce ve výšce 1035m nejvýše položeným hradem v ČR, je po rekonstrukci, veřejnosti přístupný, a z vrchního ochozu věže je nádherný výhled všemi směry, nejvíce ale severním směrem na Lipenskou nádrž. Jakmile jsme si dosytosti užili výhledů do kraje, sešli jsme k bicyklům ve Sv.Tomáši, a přejeli do místního hotelu, který v těchto místech představuje prakticky jedinou možnost občerstvení. Poté co jsme načerpali síly, vydali jsme se dlouhým sjezdem nejprve po Růžové, a následně po Hruštické cestě na cyklostezku č.1019, kde jsme pokračovali vlevo podél přehrady, cestou známou z etapy okolo Lipna k přívozu do Bližší Lhoty, který nás dopravil zpět do Horní Plané. A protože nám sluníčko ten den ukazovalo přívětivou tvář, a voda v Lipně lákala k vykoupání, zakončili jsme tuto etapu příjemným povalováním na pláži, vodními hrátkami a hraním pétanque.

Okolí Lipenské přehrady nás velmi potěšilo množstvím cyklostezek i širokou nabídkou atraktivních turistických cílů. Největší dominantou tohoto kraje se pro nás bezesporu stal Schwarzenberský kanál a cesta podél něho, jejíž jednotlivé části jsme využili k usnadnění téměř každé etapy. Navíc se jedná o skutečně velkolepé dílo, které nám ukazuje neuvěřitelnou technickou zdatnost našich předků. Kanál byl totiž vybudován jako levná dopravní cesta ze šumavských hvozdů ke splavným úsekům potoků a říček tekoucích do Dunaje, aby tak bylo možno přepravovat dříví ze Šumavy až do Vídně.
V každém případě se nám v tomto kraji nesmírně líbilo, a rádi se sem budeme v budoucnu vrácet.

Jak jsme pořád šlapali v dešti na Martiňák, aneb cyklotoulky po Moravskoslezských Beskydech 2014

Po letech úvah a odhodlávání v nás konečně dozrála touha vydat se na kolech do divokých lesů, strmých strání, náročných výstupů a sjezdů, ale také na nové asfaltové cyklostezky Moravskoslezských Beskyd. Je jasné, že vesměs se jedná o bikersky velmi náročný terén, odměnou za vynaložené úsilí jsou ale nádherné přírodní scenérie s dalekými rozhledy, jimž téměř z každého pohledu dominují buď hřeben Radhoště se zřetelně rozpoznatelnou kapličkou na vrcholu, nebo masiv Lysé hory s charakteristickým vysílačem nad šikmou střechou.
Za svoji základnu jsme zvolili horskou chatu Martiňák umístěnou na samotě nad Horní Bečvou v nadmořské výšce téměř 800 m, která je známým východiskem turistických tras rozbíhajících se ze stejnojmenného rozcestí nad chatou do několika směrů. Jedinou nevýhodou této romantické polohy byl téměř každodenní návrat dlouhým táhlým stoupáním z údolí Bečvy nebo Bílé Ostravice.
První nedělní etapa směřovala na Soláň, aby některým z nás připomněla dávno minulé zimní rekreace které jsme tam prožili, kde jsme učili děti prvním lyžařským dovednostem, a jedním z vrcholných zážitků pro nás byla každoroční hřebenová túra na běžkách na Třeštík a zpět. Vzhledem k nočnímu dešti jsme nezvolili plánovanou cyklotrasu č.472 vedenou vesměs rozblácenými lesními cestami z Martiňáku na Kladnatou, ale vydali jsme se táhlým sjezdem po asfaltce do Horní Bečvy, a díky mírnému nedělnímu provozu celkem bez problémů pokračovali po státní silnici stálým stoupáním až na Třeštík. Závěrečný prudký výšlap od silnice k chatě na Třeštíku, který některé donutil k sesednutí z kol, dával tušit, co nás v nastávajícím týdnu čeká.
Po nezbytném občerstvení polévkami a iontovými nápoji jsme pak pokračovali po cyklotrase vedoucí zpočátku po asfaltové cestě, kterou jsme na rozcestí pod Vysokou opustili, a vydali se krátkým stoupáním směrem k hřebeni, kde jsme se napojili na turistickou magistrálu. Kamenitou lesní cestou jsme pokračovali dále po hřebeni, krátká stoupání se střídala s náročnými sjezdy, a kdykoli jsme vyjeli z lesa, naskytly se nám nádherné výhledy jak na stranu Javorníků, tak také směrem k hřebeni Radhoště. Počasí nám přálo a sluníčko s azurovou oblohou dotvářely pohledy na překrásná panoramata zalesněných kopců. Asi po hodině jsme dospěli na Soláň k chatě Čarták, kde jsme se zastavili na další občerstvení. Další zastávku na kochání a vzpomínání jsme si udělali nad sjezdovkou Soláň - sedlo, a pak jsme pokračovali terénní cestou pod Vsackou Tanečnici. Na rozcestí u památníku pod Tanečnicí jsme odbočili vpravo na značenou cyklostezku sledující modrou turistickou značku, která nás přivedla na Díly. Odtud jsme pokračovali po žluté turistické značce až na rozcestí s téměř neznatelnou silničkou odbočující vpravo. Po ní jsme sjeli dlouhým sjezdem do Zákopčí a Hutiska na křižovatku se silnicí Rožnov-Soláň, kde jsme odbočili vlevo na Hutisko, a pokračovali po hlavní silnici až k nové cyklostezce, která nás zavedla do Prostřední Bečvy. Mezitím se změnilo počasí, a před přicházející bouří nás zachránilo přístřeší cyklobaru na začátku Prostřední Bečvy. Bouřka pomalu přešla, ale déšť i když slábnoucí neustával. Oblékli jsme tedy všechny možné nepromokavé doplňky, a vyjeli na poslední úsek cesty do stále trvajícího mírného deště. Cyklostezka nás provedla Prostřední Bečvou až k motorestu Zavadilka, odkud pokračuje jako samostatný asfaltový chodníček podél hlavní silnice do Horní Bečvy, a přes celou obec až k přehradě kde končí. My jsme ale před hotelem Valaška odbočili vlevo, a dali se do táhlého dlouhého stoupání podél potoka Mečůvka až na Martiňák.
Druhá etapa směřovala na Pustevny a do Rožnova. Vyjeli jsme z Martiňáku opět za slunečného počasí, a vydali se tentokrát po hřebenové asfaltové komunikaci na Bařiny, a dále velmi mírným a pohodlným stoupáním až na rozcestí Maňáky, kde jsme se ocitli v nadmořské výšce 950m. Odtud ale pohodlná asfaltová cesta začne klesat, aby se o téměř 150m níže napojila na silnici vedoucí na Pustevny - po ní jsme se tedy vydali do dalšího stoupání až k chatě Šumná na Pustevnách (1015m). Po občerstvení a prohlídce požárem zničené chaty Libušín, kde někteří přispěli do pokladničky na obnovu památky, jsme se vydali po cestě směrem k Radhošti zpočátku mezi zástupy pěších, kteří se naštěstí dále po cestě rozptýlili do přijatelného množství. Cesta je v nejprudším počátečním úseku asfaltová, i tak je toto stoupání poměrně náročné. Asfalt vzápětí vystřídal šotolinový povrch, po němž jsme se doatali k soše boha Radegasta a poté několika sjezdy a malými stoupáními na vrchol Radhoště k sousoší věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Opět jsme se potěšili nádhernými výhledy do okolí, i když díky velké oblačnosti byla viditelnost horší než předchozího dne. Abychom se nemuseli vracet až na Pustevny, vydali jsme se z Radhoště zkratkou po zelené turistické značce na níže položenou cyklostezku č.46, a dále zpočátku téměř po vrstevnici, poté mírným sjezdem až k chatě Mír, kde jsme plánovali další zastávku. Bohužel jsme netušili, že chata má v pondělí (a to i o prázdninách) zavírací den, a tak nezbylo než popojet dále do Rožnova, a v začínajícím dešti najít přijatelné místo k občerstvení. Útočiště jsme nakonec nalezli v "Boudě u Kotulků" u Rožnovského koupaliště, kde jsme setrvali více jak dvě hodiny. Naše další plány změnil trvající mírný déšť, který nás odradil od návštěvy Rožnovského skanzenu, a díky němuž jsme zase vybaveni pláštěnkami zvolili nejkratší cestu zpět - po nově zbudované cyklostezce podél Rožnovské Bečvy do Horní Bečvy a známým dlouhým stoupáním asfaltovou cestou na Martiňák.
Úterní třetí etapa měla za cíl Hukvaldy, a původně plánovanou trasu jsme otočili, abychom si ušetřili závěrečné stoupání z Podolánek na Bařiny, a místo něj využili v opačném směru lanovku z Trojanovic na Pustevny. Z Martiňáku jsme se vydali jako předchozí den na Bařiny, kde jsme zabočili vpravo po žluté turistické značce na kamenitou cestu vedoucí zpočátku strmým klesáním až k první křižovatce, kde se připojila na mírně klesající asfaltku, která nás dovedla do Podolánek na rozcestí k bývalé škole. Po silnici jsme pokračovali dále z kopce podél říčky Čeladné do stejnojmenné obce, kde jsme odbočili vlevo na modrou turistickou značku. a kolem hotelu Hamry vlevo na silnici vedoucí podél golfového hřiště do Kunčic k baroknímu dřevěnému kostelu sv. Prokopa a Barbory. Kostel byl původně postaven (okolo r.1700) v obci Hliňance na Podkarpatské Rusi, a v roce 1928 byl jako zrušený rozebrán, převezen do Kunčic, znovu sestaven, opraven a vysvěcen. Po prohlídce kostela jsme se vydali po hlavní silnici na Frenštát, na konci Kunčic jsme z ní odbočili vpravo na Tichou a Kozlovice (po značené cyklotrase 6008), a z Kozlovic pokračovali k nově opravenému areálu Na Mlýně, kde jsme zastavili na první občerstvení spojené s prohlídkou areálu. Naše cesta pak pokračovala dále do Hukvald, kde jsme na začátku obce zabočili vlevo do kopce k domku, ve kterém kdysi pobýval na letním bytě zdejší rodák Leoš Janáček, a který dnes slouží jako muzeum tohoto našeho hudebního velikána. Po velmi zajímavé prohlídce Janáčkova domu jsme se vydali do strmého kopce ke vstupní bráně do obory Hukvaldy, oborou jsme pokračovali k pomníku Lišky Bystroušky, a odtud znovu velmi strmým stoupáním k hradu Hukvaldy. Z prostranství před hradem jsou pěkné výhledy severním směrem, zejména na zřetelně se rýsující Ostravu.
Vrátili jsme se k lišce Bystroušce a projeli kolem přírodního amfiteátru na konec obory, za jejíž bránou jsme pokračovali okrajem lesa po cestě značené zelenou a žlutou turistickou značkou až do Měrkovic ke zvoničce, kde jsme odbočili vpravo na silničku vedoucí do obce Mniší. Na jejím okraji jsme odbočili vlevo na značenou cykostezku, která nás vedla přes louky do obce Tichá a dále do Frenštátu. Sledovali jsme cyklostezku okrajem města podél říčky Lomná až do Trojanovic, kde jsme vyjeli na silnici směrem na Ráztoku. Po ní jsme pokračovali mírným stoupáním k hotelu U Kociána - místu dalšího občerstvení. Po načerpání nových sil jsme se dali dále po silnici až ke spodní stanici lanovky na Pustevny, která je v provozu i v letních měsících, a jak je dnes již obvyklé, přepravuje kromě osob také bycikly. Zakoupili jsme tedy jízdenky, seřadili se po jednom, každý vedle svého kola, a pak jsme již byli mile překvapeni zručností obsluhy při zavěšování kol na speciální hák vedle sedačky.
Bez námahy jsme tak překonali 400 výškových metrů, a vydali se z Pusteven po červené turistické značce, která pod hotelem Tanečnice odbočuje lesní pěšinou k malému jezírku - Mořskému oku, a pokračuje zhruba vrstevnicově směrem na Maňáky. Necelého 1,5 km za Mořským okem jsme z této cesty odbočili vpravo na menší cestičku značenou jako běžecká trasa na Martiňák, která vyústila na nám již známou asfaltku vedoucí zpět na Bařiny a Martiňák.
Čtvrtá etapa směřovala na moravsko-slovenské pomezí, kde nás čekaly náročné terénní úseky, které byly na mnoha místech díky každodennímu dešti značně rozblácené. Z Martiňáku jsme se vydali po známé asfaltce do Horní Bečvy, kde jsme po značené cyklostezce vystoupali na hráz přehrady. Cyklostezka nás provedla podél přehrady kolem rekreačních objektů až k lomu, a dále po staré silnici, která na konci obce vyústila na státní silnici na Žilinu. Po této rušné silnici jsme vystoupali na křižovatku Hlavatá, kde jsme odbočili vlevo na Bílou, a po ještě frekventované silnici podél Bílé Ostravice jsme sjeli až k ústí Bumbálského potoka. Tam jsme konečně opustili silnici a vydali se vpravo táhlým stoupáním po asfaltové lesní cestě. Z ní jsme pak odbočili vlevo do zpočátku prudšího stoupání kamenitou cestou, která nás dovedla na křižovatku se značenou cyklostezkou č.6176. Odbočili jsme na ni, a místy prudkým stoupáním jsme se dostali na asfaltovou cestu vedoucí od hlavní silnice po státní hranici k chatě Bumbálka. Vydali jsme se podél hranice, minuli odbočku k Bumbálce, a po šotolinové cestě pokračovali mírným stoupáním až k Masarykově chatě, kde jsme si udělali první zastávku na odpočinek a občerstvení. Z Masarykovy chaty je pěkný výhled do vnitrozemí se zřetelně rozpoznatelným vrcholem Lysé hory na obzoru - bohužel díky nízké oblačnosti nebyla viditelnost nejlepší. Po pauze jsme pokračovali po červené turistické značce kamenitou cestou, která nejprve vystoupala téměř na vrchol kopce Beskyd (900m), aby se pak spustila prudším sjezdem na rozcestí Smutniky, a odtud dále po hřebeni na rozcestí Nad Kmínkem. Sjeli jsme k chatě Kmínek, a znovu museli prudce stoupat kamenitou cestou až na vrchol kopce Korytové. V náročném stoupání jsme místy byli nuceni slézt z kol a tlačit je vedle sebe. Z Korytové cesta pokračovala dále po hřebeni, zpočátku prudším sjezdem, poté s již mírnými stoupáními a klesáními až do osady Janošec, kde hranice pokračuje na vrchol Polanky, ale turistická značka je vedena již dobrou šotolinovou cestou úbočím do Kelčovského sedla na rozcestí Hluchanka. Následoval parádní sjezd po asfaltové silničce do údolí Velké Smradlavé k sirnému prameni Smradlavá. Příjemnou silničkou jsme pokračovali podél toku potoka do Bílé, kde jsme vyjeli u Loveckého zámečku na hlavní silnici, po které jsme přijeli až ke sjezdovkám, kde jsme teprve našli možnost občerstvení. Osvěženi tím správným zlatavým ionťákem jsme se vydali mírným stoupáním zpět po hlavní silnici na Mezivodí, kde jsme odbočili vpravo po značené cyklotrase a zelené turistické značce zpočátku mírným stoupáním lesní asfaltkou. Po překonání několika kratších prudkých stoupání jsme se dostali na vrcholové rozcestí Lhotská (cca 845m), za kterým cesta začala klesat směrem na Podolánky.
Ve snaze neztratit příliš nastoupanou výšku jsme se vydali z rozcestí vlevo po žluté značce, která vedla nejprve po zpevněné lesní cestě, záhy se ale vnořila do lesa jako neznatelná pěšina plná výmolů a kořenů, kde bylo nutno sesednout z kol a pokračovat pěšky. Cesta se navíc začala bořit do mokřin, které bylo nutno obejít lesem. Tak jsme se dostali na další rozcestí Kladnatá - sedlo, kde jsme se vydali nejkratší cestou po červené značce, vedoucí úbočím vedlejšího kopce. Jakmile jsme se dostali za zátočinu do míst, kde již měla cesta klesat a napojit se na značenou cyklotrasu, objevil se přímo před námi mohutný spadený smrk. Protože se v těch místech cesta stáčela vlevo po úbočí, nebylo vidět jak pokračuje. Proto jsme přenesli kola a vydali se dále. Po chvíli se objevil další spadený strom, a po jeho překonání další. Byl to výsledek nedávných polomů, které jak jsme se později dozvěděli, čekaly na odtěžení do té doby, než se vyjasní vlastnická práva k daným lesním pozemkům. Stáli jsme před rozhodnutím, zda se vrátit, nebo se pokusit projít. Po pravé straně se pod námi rýsovala cesta, která se zdála průchozí, a která stoupala směrem ke značené cyklotrase. Pokud bychom tedy přenesli kola ještě přes dva mohutné smrky, měli jsme šanci se na cestu dostat. S velikým úsilím se nám nakonec podařilo uskutečnit tento plán, a konečně jsme opět mohli do sedel. Jen nás čekalo stoupání kamenitou cestou, kterou jsme se nakonec dostali na paseku, a napojili se na lesní cestu trochu nadsazeně značenou jako cyklotrasa č.472. Po ní jsme pak pokračovali krátkým stoupáním a dalšími stoupáními a sjezdy úbočím Mečové, až cesta vyústila na nám již dobře známou asfaltku vedoucí na Martiňák.
Následující pátou etapu nám zkomplikoval déšť spolu s nepříznivou předpovědí, a tak jsme místo plánovaného výšlapu na Bílý Kříž zvolili náhradní řešení v podobě cyklostezky podél Vsetínské Bečvy. Kolem jedenácté jsme naložili kola a přejeli do Velkých Karlovic na parkoviště u dřevěného barokního kostela Panny Marie Sněžné. Po jeho prohlídce jsme se vydali po silnici směrem na Karolinku, a ještě než jsme najeli na zbrusu novou cyklostezku, odbočili jsme vpravo k jedné z nejstarších staveb Velkých Karlovic - Karlovskému fojtství. Jedná se o dřevěný dvorec s patrovou obytnou budovou a jeho kopie je postavena ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm. Jak praví turistický průvodce, natáčel se tady film Stíny horkého léta. Od fojtství jsme se vydali po hladkém asfaltu cyklostezky, která je vesměs vedena podél Vsetínské Bečvy, příjemnou rovinou širokého údolí. První zastávku jsme učinili mezi obcemi Karolinka a Nový Hrozenkov, kde si většina z nás i přes podmračenou oblohu okusila koupel v místním přírodním koupališti Balaton. Dalším zastavením pak bylo občerstvení v Novém Hrozenkově, a po něm následovala kulturní vložka v podobě návštěvy muzea Antonína Strnadela, které je umístěno v historické chalupě, kde tento malíř a grafik působil a kde měl svůj ateliér. V přízemí je umístěna stálá výstava jeho díla, v patře je možno zhlédnout část exponátů výstavy salašnictví a dozvědět se nejen o životě na salaši, o výrobě ovčího sýru a o zpracování vlny, ale taky o zvycích a pověstech na Valašku.
Z Nového Hrozenkova jsme zamířili dále na Halenkov, Huslenky a Hovězí, a naší ambicí bylo dojet pohodlně až do Vsetína, odkud jsme plánovali návrat vlakem do Karlovic. Bohužel nám opět zkřížilo plány počasí respektive déšť, který se vytrvale spustil z nízkých mraků, právě když jsme projížděli Huslenkami. Nasadili jsme pláštěnky a pokračovali dále v naději, že se opět vyjasní. Místo toho ale pršelo stále s větší intenzitou, a tak jsme v Hovězím zamířili na nádraží, a pod střechou perónu počkali na zpáteční motoráček. Za vytrvalého deště jsme se vrátili auty s naloženými koly na naši základnu na Martiňáku.
Poslední šestá etapa měla za cíl Lysou horu, bohužel jsme ale díky počasí opět museli změnit původní plán, který počítal s cestou přes Bařiny, Podolánky a Čeladnou do Ostravice, odtud výšlap na Lysou jejím úbočím přes Ivančenu a Zimný, a návrat přes Kobylanku, Staré Hamry a Podolánky na Bařiny. Předpověď odpoledních bouřek a vydatná ranní mlha po nočním dešti nás přinutily zvolit kratší cestu, znovu si vypomoci auty, a navíc se podívat i na Bílý Kříž. Naložili jsme tedy kola a přejeli na Grúň, kde jsme na parkovišti zanechali auta, a po asfaltové cestě pokračovali značenou cyklotrasou 6181 na Švarnou Hanku, Smrkovinu až na rozcestí Bílý kříž. Zajížďku ke kříži jsme nechali na odpoledne a dali se vlevo po modré turistické značce cestou, vhodnou více pro horská kola než pro naše krosy. S trochou opatrnosti se cesta dala zvládnout, a na Ježankách jsme se opět napojili na silničku, která nás dovedla na Visalaje - místo prvního občerstvení. Z Visalají vede silnice z kopce na Papežov, kde odbočkou vlevo na silničku stoupající lesem začíná ve výšce cca 615m výšlap na Lysou horu. Čekalo nás tedy převýšení cca 700m místy s ostřejším stoupáním, naštěstí stále po asfaltu. Míjeli jsme mnoho pěších turistů, byli míjeni několika auty s proviantem a těšili se na cílovou prémii v podobě výhledů. Počasí však mělo jiné plány, a tak zatímco kdykoli jsme během týdne pohlédli směrem na Lysou a viděli její charakteristický vysílač, dnes zhruba ve výšce 1100m nás pohltila mlha, a když jsme dospěli až na vrchol (1323m), viděli jsme tak na 10m. Chuchvalce mlh se nám valily nad hlavou, aby se alespoň občas na pár okamžiků rozestoupily, a my mohli vidět v prudkém slunci červený stožár vysílače. Posedali jsme na lavičky vedle nízké boudy prozatimní restaurace, občerstvili se, a pozorovali čilý stavební ruch na stavbě patrně nového horského hotelu na nejvýšší hoře Beskyd.
Když bylo jasné, že se slunečné oblohy nad Lysou nedočkáme, vydali jsme se na zpáteční sjezd. Abychom se nevraceli stejnou cestou, odbočili jsme ze silnice vpravo po červené značce vedoucí lesní a pak polní cestou směrem na Vyšší Mohelnici. Cesta vedla zpočátku z kopce, poté přes několik dílčích vrcholů, ale nás těšilo, že neztratíme tolik výškových metrů. Nakonec jsme vyjeli na lesní silničku značenou jako cyklotrasu, a vzápětí jsme dospěli na již známé rozcestí na Ježankách. Zbývalo překonat 2 kilometry kamenitého stoupání po modré značce na rozcestí k Bílému Kříži, nakonec se ale stoupání ukázalo příjemnějším, než když jsme cestou jeli dopoledne dolů. Nahoře na rozcestí jsme si zajeli k Bílému Kříži, a pak se vydali na zpáteční cestu na Grúň. Cestou se nám za zády ozývalo vzdálené bouření, a když jsme naložili kola a nasedli do aut, spustil se drobný déšť. Nám již nevadil, dnešní plán jsme splnili.

Že jsou Beskydy cyklisticky náročné jsme věděli, vynaložené úsilí se nám ale bohatě vrátilo v podobě překrásné a místy až divoké přírody a nezapomenutelných výhledů do dalekého kraje. I přes časté deště a změnu plánovaných etap jsme nakonec najeli přes 270km velmi členitým terénem, a podívali se na všechna místa, která byla původně v plánu.
V každém případě jsme navštívili nesmírně krásný kraj s velikým přírodním bohatstvím, a určitě se sem v budoucnu budeme chtít ještě někdy podívat.

Novohradskými horami a jejich podhůřím 2013

Letošním cílem našeho cykloputování se stalo hned několik územních celků: rozsáhlé a téměř liduprázdné Novohradské hory, Soběnovská vrchovina, Vyšebrodská vrchovina a jihovýchod Blanského lesa. Ubytování jsme našli ve velice pěkné přírodě Děkanských skalin, v penzionu Přehrada - bývalém rekreačním středisku Jihočeské Energetiky, nad hrází tzv.Soběnovské přehrady na říčce Černé.
Již sama poloha penzionu udávala střed pomyslné kružnice s poloměrem cca 20 km, a vyzývala tak k ambici zmapovat významné prvky v území cca 1200 km2. To bylo předmětem 6 etap, z nichž každá vybíhala od penzionu trochu jiným směrem, a každá měla jiný cíl:
1.Dobrá voda, 2.pramen Lužnice, 3.Kamenec, 4.Vyšší Brod, 5.Český Krumlov, 6.Trocnov.
Jelikož penzion disponuje bazénem napuštěným vodou z říčky Černé, bylo tak každé ráno zahájeno halasem koupacího družstva, jehož členové se nepříliš tiše nořili do poměrně chladné vody. K nejvytrvalejším bez jediné absence v tomto směru patřili Jarka s Milošem, Hanka a Karel. K nim se pak řadili s jednou čí více absencemi Jarmila, Pavel, Petr, Alena, a Ilona s Radkem (kteří přijeli až na poslední tři dny).
Na první etapu jsme se jako obvykle vydali v neděli, a jejím cílem byly oba prameny Lužnice. Přestože se nám podařílo vyjet lehce po deváté hodině, počasí nám hned zpočátku ukázalo, že zimou tentokrát trpět nebudeme. Navíc bylo jasné, že ani rovin si příliš neužijeme - hned počáteční stoupání od penzionu k Děkanským skalinám se stalo téměř každodenní rozcvičkou. Poté následoval příjemný sjezd do Ličova, odtud jsme pokračovali po státní silnici k odbočce na Desky, a po přejezdu Černé začalo táhlé stoupání částečně po velmi nepříjemně kamenité lesní cestě do Malontů ke kostelu. Odtud jsme pokračovali již po pěkných lesních asfaltkách příjemným stoupáním do Leopoldova, a dále po silnici vedoucí z Pohorské vsi na Baronův Most.
Tam jsme si při prvním "ionťáku" počkali, až pro nás v kuchyni připraví první várku polévek (další možná hospoda měla následovat až za dlouhých 30 km), a pokračovali jsme k Pohořskému (nebo také Jiřickému) rybníku, kde následovalo první koupání. Příjemně chladivá rašelinová voda do nás vlila nové síly, a tak jsme osvěženi pokračovali v cestě do téměř zaniklé vsi Pohoří na Šumavě. Prohlédli jsme si tamní zřícený kostel, dnes částečně znovu vystavěný za vydatné podpory rakouských firem, a pokračovali k českému prameni Lužnice. Poté jsme se vydali přes státní hranici, kde nás stezka vedoucí lesem do příkrého kopce zavedla až k prameni Lužnice. Tam jsme doplnili bidony příjemně chladnou vodou z pramene a vydali se zpět k Pohoří, na jehož okraji jsme zabočili vpravo ke Kapelníkovu rybníku – jako jediný ze všech navštívených bývalých plavebních klauz byl téměř vyschlý. Odtud jsme sjeli k Lužnici, kterou zde představuje jen malý potůček, a její tok jsme sledovali až k zaniklé sklářské osadě Stříbrné Hutě, kde řeka opouští naše území a pokračuje Rakouskem až do Gmundu. Ze Stříbrných Hutí nás čekalo nejhorší stoupání dne - po šotolinové cestě s vymletým korytem od často stékajících vod a strmé místy tak, že i na nejlehčí převod se zadní kolo mnohokrát protočilo naprázdno. Odměnou pak byla lesní asfaltka vedoucí stálým mírným klesáním podél plotu Žofínského pralesa, která nás zavedla k další osvěžovně - Lesovně Žofín. Každý dal něco k snědku, v přilehlém rybníčku jsme někteří osvěžili i tělo, a poté jsme pokračovali žofínskou silnicí do Černého Údolí. Odtud po hlavní silnici na Horní Stropnici, ze které bylo ale záhy nutno odbočit vlevo k Liščímu dolu a na Věrtele. Tuto odbočku někteří bohužel netrefili, a tak místo aby sjeli rovnou do Benešova nad Černou, prodloužili si etapu přes Horní Stropnici a Rychnov u Nových Hradů, a najeli tak cca o 10 km více. Z Benešova pak etapa vedla po silnici na Trhové Sviny, kterou opustila na první odbočce vlevo po cyklotrase 1187, poté vystoupala po úbočí Vysokého Kamene na křižovatku lesních cest a vedla vrstevnicovou asfaltkou nad Velké Skaliny, kde prudce odbočila vlevo na Děkanské Skaliny zpět k penzionu.
Druhá etapa vedla na jihozápad od penzionu a měla za cíl Vyšebrodský klášter. Prvním úsekem bylo hned za hrází přehrady prudké stoupání po lesní cestě místy dosti zarostlé, kde mnozí byli nuceni sesednout z kola a chvíli je tlačit. Po překonání sedla pod Hradišťským vrchem jsme se napojili na šotolinovou cestu, která záhy vyústila na silničku, která nás přivedla ke kostelu sv. Jiří v Blansku. Od kostela měla pokračovat zpevněná cesta do Mostků, reálně však cesta připomínala tankodrom, a jízda po starém vytlučeném asfaltu plném kamení a výmolů patřila k nejhorším zážitkům etapy. V Mostcích jsme se napojili na žlutou turistickou značku, která za křižovatkou se silnicí na Kaplici sledovala lesní cestu, jež nás dle mapy měla zavést k hotelu Zámeček v údolí Malše. Bohužel cesta byla „vyspravena“ rozbitými střešními taškami takovým způsobem, že byla na kolech nesjízdná. Proto jsme se dali po silnici doprava, přejeli most přes Malši a po jejím levém břehu sledovali celkem slušnou asfaltku. Značená cyklotrasa záhy odbočila mezi chaty na louku a poté do lesa, cesta se opět změnila na kamenitou a začala nepříjemně stoupat od řeky až k osadě Ješkov. Odtud jsme konečně mohli pokračovat po celkem příjemné asfaltové lesní cestě, která záhy přejela řeku na pravý břeh a vystoupala z jejího údolí, kde se vlnila terénem až k táhlému sjezdu do Rychnova nad Malší. Tam jsme se dali vpravo po silnici na Dolní Dvořiště, a po pár kilometrech jsme již seděli v hospůdce na náměstí na první dnešní polévce a iontovém nápoji. Otázkou bylo, kde se vykoupat a zchladit tělo v opět se rozpalujícím slunci – dle mapy jsme zvolili Satlerův rybník ve stejnojmenné obci, bohužel když jsme dorazili na místo, rybník se ukázal jako chovný a ke koupání nevhodný. Po silnici jsme tedy pokračovali táhlým sjezdem až k Vltavě, kde jsme se na chvíli zastavili na jezu Herbertov, a sledovali procesí vodáků pokoušejících se s větším či menším úspěchem projet jeho šlajsnou. Další zastávkou pak byl klášter ve Vyšším Brodě, kde jsme si dali rozchod na prohlídku, a zejména na zhlédnutí právě vystavovaného Závišova kříže, který se svým významem řadí ke korunovačním klenotům. Po prohlídce kláštera a malém občerstvení jsme se vydali prudším stoupáním z Vyššího Brodu na Hrudkov a do Rožmberku nad Vltavou, kde jsme se opět lehce občerstvili na náměstí v místní cukrárně. Do prudkého stoupání k hradu pak většina kola vytlačila, a poté jsme pokračovali pěknou lesní asfaltkou úbočím vltavského údolí až do sedla pod Třešňovickým kopcem, odkud jsme zamířili dlouhým sjezdem do Rožmitálu na Šumavě a dále do Bujanova. Vzhledem k pokročilému času jsme minuli muzeum koněspřežky a po silnici pokračovali do Kaplice, kde jsme si na benzínce pod slunečníky v pražícím odpoledním slunci dopřáli další občerstvení. Na kaplickém náměstí jsme chvíli počkali, než si Karel zahraje populární hru s bankomatem, a pak jsme se vydali na poslední úsek cesty stoupáním po silnici od Malše do Blanska. Tam jsme se rozdělili na dvě skupiny, přičemž ta první pokračovala dále po silnici na Hradiště, Ličov a Děkanské Skaliny, druhá skupina pak odbočila vlevo, aby dala přednost kratší neasfaltové cestě vedoucí přímo k penzionu.
Nejnáročnější a také nejhezčí byla etapa třetí, která nás zavedla na dva nejvyšší české vrcholy Novohradských hor – na Myslivnu a Kamenec. Z penzionu jsme vyjeli opět přes Děkanské Skaliny a Ličov do Benešova nad Černou. Tam jsme udělali první zastávku, a po zkušenostech s minimem občerstvovacích stanic v liduprázdných lesích Novohradska jsme nakoupili v místním COOPu něco málo potravin na cestu, abychom nepadli hladem a žízní. Pak jsme se vydali po modré turistické značce úzkou asfaltovou silničkou přes místní část Kuří do dlouhého stoupání na Lužnici a Pohorskou Ves. Tam jsme se jednak občerstvili ionťákem, který nabízeli v prodejně potravin vedle zavřené hospody lahvový a s příplatkem za láhev z lednice, a také jsme u studánky nad Pohorskou Vsí u silnice ve směru na Černé Údolí dočerpali čerstvou studenou vodu do cyklistických láhví. Z této silnice jsme pak odbočili vpravo po cyklotrase 1193, která nás opět táhlým stoupáním zavedla až k Huťskému rybníku, kde se někteří z nás opět osvěžili koupelí v rašelinné vodě. Odtud jsme pokračovali (již bez Aleny, která dala přednost dalšímu koupání a odbočila k Uhlišťskému rybníku) po lesních asfaltkách vlnících se nekonečnými lesy přes několikeré křižovatky (díky GPS navigaci bez bloudění) dalším stoupáním až na vrchol Myslivny (1040m). Již po cestě k vrcholu se díky řádění orkánu Kyrill v r. 2007 naskýtají četné výhledy na východ a jihovýchod Novohradského pohoří, zejména směrem na zaniklou osadu Stříbrné Hutě do údolí Lužnice v Rakousku (Joachimstal). Na vrcholku Myslivny jsme si vylezli na malou skalní vyhlídku, odkud jsou nádherné pohledy do krajiny aneb vůkol – jak rád dodává Miloš. Na severozápadě je nejvýraznějším vrcholem Kleť s vysílačem (1084m), přímo na západě je vidět Vítkův kámen (1035m) a za ním se na obzoru rýsuje šumavský Plechý (1378m). Pohledu na jih dominují dva vrcholy, bližší Kamenec (1072m) a za ním více na západ nejvyšší vrchol Novohradských hor Viehberg (1112m). Přímo pod Myslivnou na jihozápadě je vidět stavení Baronova Mostu. Poté co jsme se doslova pokochali pohledy a také občerstvili těla znavená dlouhým výstupem, vydali jsme se na další cestu směrem k Pohoří na Šumavě. Tam jsme se rozdělili na dvě skupiny, ti unavenější se rozjeli k Baronovu Mostu a po odpočinku přes Pohorskou Ves do Benešova a k penzionu, druhá skupina (Jarka, Hanka, Pepa, Karel, Pavel, Miloš a Petr) pak pokračovala z Pohoří po zelené turistické značce polní cestou ke státní hranici. Asi po 1 km odbočila zelená značka vpravo směrem ke Kamenci, my jsme ale pokračovali dále po cestě vedoucí rozsáhlými lukami (prameništěm Pohořského potoka) mírným stoupáním rovně do lesa, která až těsně u hranice prudce odbočila vlevo. Vydali jsme se úzkou pěšinou mezi kopřivami přímo k hranici, a cca po 100 metrech jsme našli důvod této malé odbočky – barokní hraniční sloup z r. 1611, který ustanovuje historické trojmezí mezi Čechami, Horním Rakouskem a Dolním Rakouskem – neboli dle dochovalých nápisů Böhmen, Öst. ober den Enns a Öst. unter den Enns (řeka Enns tvoří převážnou část hranice mezi oběma rakouskými zeměmi). Odtud jsme se vrátili na cestu, kde jsme na první křižovatce odbočili vlevo a stoupali až ke křížení se zelenou turistickou značkou. Pokračovali jsme po cestě, která obtáčí hřeben Kamence až do místa, kde uhýbá prudce vlevo a stoupá k ruinám bývalé hospody, kde se opět spojí se zelenou značkou. Tady jsme nechali kola a pěšky pokračovali po zelené k vrcholu, který tvoří rozsáhlé skalní útvary. Vzhledem k tomu, že je celý obklopen vzrostlými smrky, neposkytuje takové výhledy jako vrchol Myslivny – přesto nám to neubralo nic na výsledné radosti. Stoupání z Pohoří na Kamenec již není tak náročné jako na Myslivnu, přestože je převážně po šotolině, nepřekonává již takové převýšení (Pohoří je cca v 900m). Po občerstvení jsme pokračovali bývalými signálkami podél hranice směrem na západ až k rozcestníku „Pod Tokaništěm“, kde jsme odbočili vpravo na Bělou a Malonty. V Bělé jsme se vyprahle poptávali po občerstvení a místní nám velmi ochotně poradili, jak se dostat k nejbližší soukromé hospůdce v Malontech. Našli jsme ji bez problémů a vydatně uhasili žízeň. Když jsme se vydali na poslední část etapy, objevili jsme na konci vesnice téměř prázdné parádní koupaliště, čehož jsme bez váhání okamžitě využili. A tak osvěženi po všech stránkách, pokračovali jsme cestou na Meziříčí, a přes Desky, Ličov a Děkanské Skaliny jsme se vrátili k penzionu.
Čtvrtá etapa měla být odpočinkovější, alespoň co se týče najetých kilometrů, a směřovala na sever od penzionu, do Trocnova. Přes Soběnov a Besednici jsme objeli západně tzv. Slepičí hory, a v Keblanech jsme se dali po polní cestě do Lniště, kde nám místní starousedlík poradil zkratku přímo k Buškovu hamru. Prohlédli jsme si se zájmem jeden z nejstarších hamrů v Čechách, slečna průvodkyně nám dokonce předvedla funkčnost bucharu přivedením vody z vantroků na oběžné kolo, a po občerstvení jsme zamířili po silnici přes Březí, Nežetice a dále polními cestami přes Rankov do Ostrolovského Újezdu. Tam jsme překonali údolí říčky Stropnice a opět částečně po silnici a částečně polní cestou zamířili přímo do Trocnova. Podívali jsme se na honosný 13 metrů vysoký památník husitského vojevůdce i na Žižkův kámen – místo kde stával dub, pod kterým se údajně narodil. V horkém počasí jsme opět využili místního občerstvení, a vydali se po silnici zpět k Ostrolovskému Újezdu, před kterým jsme odbočili vlevo po značené cyklotrase, polní cestou nevalné kvality do Čeřejova, a odtud již po silnici na Trhové Sviny. Po krátkém zastavení na náměstí, jsme se vydali k poutnímu kostelu Nejsvětější Trojice, opět nepříliš kvalitní polní cestou. Štěstím pro nás bylo, že jsme potkali zdejší kastelánku, která nás ochotně provedla celým areálem kostela, a popovídala také o jeho několikanásobném vykradení a tím nenávratně ztracené řadě uměleckých předmětů. A ještě nám doporučila zastavit se v kapličce za kostelem, kde pramení údajně zázračná voda jež pomáhá zlepšit zrak. Cyklostezka nás opět zavedla na silnici, po které jsme se vydali směrem na Benešov a pokračovali přes Čížkrajice a Klení až ke známé odbočce cyklotrasy 1187, kterou jsme se tak jako v první etapě vrátili úbočím Vysokého kamene (nebo také Slepice) přes Děkanské Skaliny k penzionu. Večer jsme pak důstojně oslavili životní jubilea některých našich kamarádů.
Na pátou etapu, která mířila do Dobré Vody, se díky únavě a některým indispozicím vydalo jen několik nejvytrvalejších. Cesta vedla z penzionu přes Děkanské Skaliny a Ličov do Benešova nad Černou, a dále pak do Rychnova u Nových Hradů a Horní Stropnice. Za ní pak odbočila k tvrzi Cuknštejn a do Terčina údolí. Odtud vedla cesta po silnici zpět do Horní Stropnice, a dále vystoupala po serpentinách do Dobré Vody, k poutnímu kostelu Panny Marie Bolestné. Ač vystavěn zhruba ve stejném období jako poutní kostel Nejsvětější Trojice u Trhových Svinů, výzdobou a vnitřním vybavením nesrovnatelně bohatší. Cesta dále vedla prudkým stoupáním do Hojné Vody, kde odbočila po značené cyklotrase úbočím Vysoké, přes Jelení hřbet na Zlatou Ktíš, nejkrásnější plavební klauzu v Novohradských horách s nejlepším koupáním v rašelinné vodě říčky Černé. Ze Zlaté Ktíše vedla etapa na Žofínskou silnici, po ní do Černého Údolí a Benešova. A pak známou cestou přes Ličov a Děkanské Skaliny zpět k penzionu.
Poslední šestá etapa měla za cíl Český Krumlov a Zlatou Korunu. Z penzionu vedla cesta přes hráz přehrady, lesní cestou přes kopec a po šotolinové cestě do Blanska, pak po silnici do Kaplice a dále přes Omleničku a Přídolí do Horního předměstí Českého Krumlova. Po přestávce věnované prohlídce města i nezbytnému občerstvení vedla etapa prudkým stoupáním k nádraží, odtud po zelené turistické značce k rozcestníku Nový Dvůr a po cyklotrase č.12 do Srnína a na Zlatou Korunu. Z parkoviště u řeky pak cesta stoupala po červené značce k silnici na křižovatku Harazím, a po cyklotrase 1187 přes Černici a Mojné do Velešína, pak stoupáním do Svatého Jana nad Malší a Ločenice na křižovatku s cyklotrasou 1128. Po této cyklotrase vedla cesta do Besednice, kde odbočila doprava na Soběnov a na Děkanské Skaliny zpět k penzionu. Stinnou stránkou etapy byla bouřka a vytrvalý déšť, který se spustil na posledních cca 15 km. Skalní „koupači“ pak zakončili tuto mokrou etapu posledním koupáním v bazénu u penzionu.
Novohradské hory jsou cyklisticky velmi podobné Šumavě, jen jsou zatím turisticky málo objeveny, což ale především přispívá k jejich kouzlu. Zejména v jejich podhůří by bylo třeba trochu zapracovat na infrastruktuře cyklotras, které ne všechny jsou bez problémů průjezdné a dobře značené. Na druhou stranu nám Novohradské hory ukázaly natolik okouzlující přírodu hlubokých lesů, nádherných rybníků a odlehlých romantických míst, že v nás zanechaly přesvědčení se sem v budoucnu určitě vrátit.

Návrat do České Kanady 2012

Na letošní cyklodovolenou jsme se opět po několika letech vrátili do překrásného kraje Novobystřické vrchoviny, pro kterou se díky svému drsnějšímu klimatu vžil mnohem známější název Česká Kanada. Tak jako při naší první návštěvě tohoto kraje v roce 2005 jsme také nyní zvolili jako základnu pro naše cyklovýlety penzion Lada na okraji malé osady Blato. Jednotlivými etapami jsme pak projeli oblast ohraničenou zhruba městečky Slavonice a Český Rudolec na východě, Třeboní na západě, Jindřichovým Hradcem a Kunžakem na severu, a státní hranicí na jihu od Blat.
Na první etapu jsme se vydali tradičně v neděli za mírného deště po silnici k vlakové zastávce Hůrky a dále směrem na Novou Bystřici. Na křižovatce se silnicí od Starého Města jsme odbočili do Albeře, a po cyklotrase č. 32 jsme se dostali do Nové Bystřice na náměstí. Po cyklotrase č.1007 jsme pokračovali kolem golfového hřiště a rybníka Blanko po bývalé signálce na Peršlák a k Dolnímu pstruhovému rybníku, kde jsme odbočili na cyklotrasu č.322. Na křižovatce Pod Smírčím vrchem jsme se dali vlevo po modré turistické značce a po ní jsme dojeli až do Staňkova, kde jsme se občerstvili výtečnými rybími specialitami v hospůdce "U Sumečka". Odtud jsme pokračovali po cyklotrase č.1010 k rašeliništi Pele a na samotu Nová Huť, a na křižovatce cyklotras jsme odbočili vpravo na cyklotrasu č.1011 k Purkrabskému rybníku a do Chlumu u Třeboně. Odtud jsme pokračovali na Lutovou a Žíteč do Mirochova, kde jsme se zastavili na občerstvení u známých Jarky a Miloše na nefalšovaném jihočeském statku. Z Mirochova jsme se vydali na Losí Blato a po cyklotrase č.322 opět k Dolnímu pstruhovému rybníku, kde jsme pod přístřeškem přečkali malou přeháňku s bouřkou. Po silnici jsme se pak vydali do Nové Bystřice a Albeře, kde jsme se v hospůdce u Pelzů zastavili na odpoledním občerstvení. Stejnou cestou jako ráno jsme se poté vrátili k penzionu Lada.
Na druhou etapu jsme se vydali v pondělí z Blata polní cestou ke Klášteru, odkud jsme po prohlídce pokračovali cyklotrasou na Filipov a Staré Město pod Landštejnem, kolem zchátralého zámečku Dobrohoř (součást státního statku) do kopce k lesu, a po lesních cestách na Trojmezí, kde se v minulosti setkávala historická hranice Dolního Rakouska, Čech a Moravy. Příjemnou cestou jsme pak sjeli do Maříže a po prohlídce tamní keramiky jsme pokračovali do Slavonic. Odtud jsme se vydali po silnici na Stálkov, ze které jsme odbočili před Dědkovým rybníkem vpravo na lesní cestu, po ní pokračovali až k odbočce na Graselovu sluj, dále po žluté značce až na cyklotrasu č.1006, a po ní do Stálkova. Tam jsme se dali po silnici vpravo do Matějovce, za kterým jsme odbočili opět vpravo k Hladovému rybníku. Po osvěžení v příjemné rašelinové vodě jsme pokračovali po cyklotrase č.1241 do Kaprounu, odkud nás zavedla zelená značka k vlakové zastávce místní úzkokolejky. Prohlédli jsme si památné místo vyloučení Járy Cimrmana z vlakové přepravy, dočkali se vláčku taženého historickou parní lokomotivou, a pak jsme se vydali trochu zapomenutou pěšinkou k cyklotrase č.1241. Na další křižovatce jsme odbočili vpravo k železniční zastávce Senotín, u které jsme se dali po silnici vlevo směrem na Klenovou a Blato.
Třetí etapa byla na kilometry nejdelší a zavedla nás do Třeboně a jejího okolí. Z Blata jsme vyjeli známou cestou do Albeře, Nové Bystřice, na Peršlák a na rozcestí Pod Smírčím vrchem. Za ním jsme odbočili po žluté značce do Libořez, odkud jsme pokračovali po silnici na Mníšek, Stříbřec a na most přes Novou řeku. Zajeli jsme si k památníku Emy Destinové, a poté jsme se vraceli po hrázi Nové řeky proti jejímu proudu až na rozcestí Novořecká bašta. Tam jsme odbočili vpravo po žluté značce, která nás zavedla k Černé stoce, odkud jsme pokračovali rovně po asfaltové cestě podél Podbřežanské stoky k silnici, kde jsme se dali vlevo do Branné, na jejíž hospůdku jsme dostali tip na rychlé občerstvení. Po lehkém obědě jsme se vrátili po silnici k Opatovickému rybníku a podél Zlaté stoky k rybníku Svět, kde jsme si zajeli prohlédnout Schwarzenberskou hrobku. Po hrázi rybníka Svět jsme pokračovali do Třeboně na náměstí a podél Bertiných lázní po zelené značce do Břilice a Přeseky. Trasa vedla dále přes hráz rybníka Rožmberk do Staré Hlíny, a zpět ke Stříbřeckému mostu přes Novou řeku. Odtud přes Stříbřec do Mníšku, kde jsme odbočili vlevo polní cestou na Příbraz, odtud po silnici směrem na Lásenici, kde jsme na první křižovatce odbočili vpravo k Blatské Hajnici. Lesními cestami jsme přijeli na rozcestí Pod Homolkou a U Prokopského kříže a dále do vesničky Sedlo, odkud jsme se dali po silnici na Lhotu a Potočnou, kde nás čekalo stoupání do Hůrek, a poté již táhlý sjezd ke stejnojmenné železniční zastávce a zpět k penzionu.
Čtvrtá etapa vedla po silnici z Blata na Landštejn. Po prohlídce hradu jsme pokračovali z rozcestí po žluté turistické značce k rybníku Pstruhovec, kde jsme se v příjemné vodě osvěžili. Dále jsme sledovali lesní asfaltku do Stálkova a dále směrem na Český Rudolec. Na křižovatce pod Pekelcem jsme se dali vpravo a poté vyznačenou cestou ke Graselově sluji a k vyhlídce na Schillerově kameni. Lesní cesta nás zavedla opět na silničku se značenou cyklotrasou 1006, po které jsme pokračovali rovně přes Peníkov do Českého Rudolce. Tam jsme si prohlédli tzv. Malou Hlubokou a v místní restauraci jsme si dopřáli malé občerstvení. Z Rudolce jsme pak zamířili po silničce na Dolní Radíkov a prudkým stoupáním na Nový Svět, kde nám modrobílé hraniční kameny připomněly, že jsme překročili hranici hlavního evropského rozvodí. Za Terezínem jsme se dali lesní cestou vlevo od silnice a na další křižovatce opět vlevo po modré turistické značce. Na křižovatce s cyklotrasou 1241 jsme se odbočili vlevo po ní a mírným sjezdem jsme se dostali ke známému Hladovému rybníku nad Matějovcem. Po dalším příjemném vykoupání jsme zamířili po silnici do Rožnova, kde jsme se rozdělili na několik skupin, které dále pokračovaly buď po silnici na Klenovou a k penzionu, nebo na jih do lesů nasbírat pár hub. Tyto skupiny "houbařů" se pak vracely individuálně po silnici vedoucí od Landštejna, někteří se ještě zastavili u Horního žižpašského rybníka na vykoupání v nepoměrně čistší vodě, než kterou nabízel Dolní rybník u přímo penzionu.
Pátá etapa směřovala do Jindřichova Hradce, a vedla od penzionu kolem nádražíčka do Hůrek a Potočné, za ní vpravo po silnici z Bystřice, ze které cca po půl kilometru odbočila vlevo na Lhotu a Sedlo, a po cyklotrase 1009 vedla do Nové Vsi. Odtud jsme již sledovali cyklotrasu 32 do Malíkova a Dolního Žďáru, a dále po stejné cyklotrase podél Nežárky přes Horní Žďár a Líšný dvůr do Hradce. Ve městě jsme si na náměstí Míru dali pauzu na malé občerstvení, a po malém bloudění způsobeném nedostatečnou pozorností GPS navigaci, jsme pokračovali po cyklotrase 1113 podél Vajgaru a Hamerského potoka do Jindřiše. Po cyklotrase jsme jeli dál na Blažejov a k Ratmírovskému rybníku, který jsme opět využili k malé zastávce na vykoupání. Poté jsme se rozdělili na dvě skupiny, první se vydala zpět k nádraží Malý Ratmírov aby se pokochala svezením ve vláčku úzkokolejky, druhá skupina pokračovala po silnici na Vlčici a Střížovice do Kunžaku. Z Kunžaku vedla cesta dlouhým stoupáním po silnici na Bystřici, ze které na kopci odbočila vpravo do lesa, kde jsme se na první křižovatce dali vpravo po cyklotrase 1119 do Kunějova a Dobré Vody, a odtud po cyklotrase 1117 přes Senotín na Klenovou a zpět k penzionu.
Poslední etapa byla vzpomínkou na zaniklé osady Novobystřického pohraničí. Z penzionu jsme se dali známou cestou do Albeře, Nové Bystřice a Smrčné, kde jsme odbočili vlevo k hraničnímu rybníku Blanko, a odtud po bývalé signálce podél golfového hřiště směrem k Nové Bystřici až na cyklotrasu 1008 vedoucí po silnici k hraničnímu přechodu. Před budovami bývalé celnice jsme odbočili vlevo opět po bývalé signálce a stále sledovali cyklotrasu 1008. Na další křižovatce jsme se dali rovně stále po asfatové cestě a na první odbočce v ostrém úhlu vlevo. Následovala odbočka vpravo na značenou cyklotrasu 1007, po které jsme přijeli do zaniklé osady Mýtinky. Po stoupání k vrcholu kopce Větrov jsme se příjemným dlouhým sjezdem dostali k další zaniklé osadě Návary. Ze silnice vedoucí do Starého Města jsme v Návarech odbočili vlevo, vystoupali jsme pod Venclovský vrch, a poté nás dlouhý táhlý sjezd zavedl na křižovatku se silničkou od Starého Města do Kláštera. Odbočili jsme vlevo, mírným stoupáním se dostali do Filipova a dále jsme sledovali silničku značenou jako cyklotrasa 1006 příjemným lehce zvlněným terénem do Kláštera. Na křižovatce se silnicí od Bystřice jsme odbočili vpravo po cyklotrase 32, a pokračovali po ní přes Klášter II a Jelení vrch směrem k Landštejnu. Na další křižovatce s lesními cestami jsme odbočili vlevo do prudkého stoupání, a po necelém kilometru jsme se dostali na silnici vedoucí od Landštejna k Blatu, která nás zavedla zpět k penzionu Lada.
V České Kanadě jsme byli opět velmi spokojeni, vyšlo nám skvělé letní počasí, a tak jsme mohli vedle najetých kilometrů využít také mnoha příležitostí ke koupání, a v lesích se občas zastavit a nasbírat si pár hub, které jsme si pak již částečně nasušené odváželi spolu s krásnými vzpomínkami na zdejší krajinu. A určitě se sem většina z nás v budoucnu znovu velmi ráda vrátí.

Cykloputování Slováckem a Bílými Karpaty 2011

Při rozhodování kam se podívat na letošní cyklodovolenou nakonec zvítězil Víťův návrh, kterého ke Slovácku a Bílým Karpatům vážou vzpomínky na dětství. A tak jsme se vydali do kraje úrodných polí a vinic, lužních lesů, vátých písků, oskeruší a zachovalé lidové architektury.
Slovácko (též Moravské Slovensko) je národopisná oblast jižní a jihovýchodní Moravy, jejíž přirozené hranice tvoří na severu a severozápadě pohoří Ždánický les a Chřiby, na jihovýchodě hřeben Bílých Karpat na moravsko-slovenském pomezí a na jihu tok řeky Dyje. Slovácko zahrnuje okres Hodonín a Uherské Hradiště a zasahuje do okresů Zlín a Břeclav. Dnes převažuje členění na šest podoblastí, samotné jádro tvoří čtyři oblasti (Dolňácko, Horňácko, Podluží a Moravské Kopanice), další dvě jsou přechodem mezi Slováckem a sousedními regiony (oblast přechodu s Hanou - Hanácké Slovácko, oblast přechodu s Valašskem - Luhačovické Zálesí). Dolňácko je dále členěno na oblasti Uherskohradišťsko, Veselsko, Strážnicko a Kyjovsko.
Vzhledem k rozsáhlosti Slovácka jsme v rámci našeho cykloputování projezdili jen některé jeho regiony, nejvíce však Strážnicko, kde jsme jako východisko všech tras zvolili chatu Na Lučině u stejnojmenné vodní nádrže. Nepříliš letní počasí nám tentokrát nedovolilo ocenit možnost koupání v blízkosti ubytování, našlo se ale pár otužilců (Hanka, Miloš, Karel a Jarmila), kteří si chodili každé ráno rozproudit krev plaváním ve studené vodě.
První etapa v neděli do oblasti vátých písků mezi Bzencem a Ratíškovicemi byla vysloveně odpočinková, protože následovala po sobotních oslavách několikerých padesátin a šedesátin, a také počasí poskytla na toto léto cyklisticky přívětivé. Trasa vedla z Lučiny stezkou podél Radějovky přes Kněždubský háj do Kněždubu, kde se u kostela na tzv. Slováckém Slavíně nachází pomníky malířů J.Úprky a A.Frolky a sochaře Fr.Úprky. Odtud jsme pokračovali do Hroznové Lhoty, a přes Žeraviny a Vnorovy do Veselí - Zarazic, kde jsme si u Krajního domu zapěli známou píseň. Podél řeky Moravy jsme se dostali k Baťovu kanálu, kde jsme si prohlédli Vnorovskou plavební komoru a bývalou lanovku pro lodě v místě křížení Baťova kanálu s řekou. Trasa dále pokračovala do Bzence, kde se vnořila do rozsáhlých borových lesů, jejichž písečné podloží dalo této lokalitě přízvisko Moravská Sahara. V samém středu této národní přírodní rezervace Váté písky jsme navštívili tzv. Žilkův dub, mohutný asi třistaletý strom s obvodem kmene téměř 5 metrů, u kterého byl v dávné minulosti dopaden dlouho nepolapitelný loupežník Žilka. Přes Rudník a Rohatec jsme se dostali na Moravskou cyklostezku, která nás zavedla do Strážnice, a přes Radějov jsme se vrátili na Lučinu.
V pondělí nám celodenní déšť nedovolil vyjet, a tak na další etapu na slovenskou stranu Bílých Karpat jsme vyrazili až v úterý. Trasa vedla z Lučiny přímo k hranici, kde díky dlouhotrvajícímu deštivému počasí byl úsek lesních cest vedoucích přes hranici velmi blátivý. Měl však jistý nádech dobrodružství při vzpomínce na doby dávno minulé, kdy se tudy pašovalo zboží mezi Moravou a Slovenskem (ostatně dnešní chata Na Lučině byla kdysi postavena jako ubytovna finanční stráže). Prvním slovenským stavením, které jsme míjeli po přechodu hranice, byla kopaničářská usedlost Chalupovci, odkud jsme pokračovali již po zpevněné cestě a silnici do Štefanové, a dále táhlým sjezdem do Vrbovců. Přes další hřeben jsme dorazili do Turé Lúky, a pak již pohodlnou silničkou do Brezové, kde trasa odbočila pod masívem Bradla do Košarísk. V Košariskách jsme navštívili muzeum M.R.Štefánika, kde jsme se z velmi pěkného výkladu dozvěděli množství zajímavostí ze života této pozoruhodné osobnosti. Trasa nás pak vedla zprvu po silnici a asfaltové cestě následované náročným stoupáním na Bradlo, kde se nachází úctyhodná mohyla - památník M.R.Štefánika, a odkud je nádherný výhled na všechny strany. Cesta zpět proti větru pod zataženou oblohou vedla po silnici do Myjavy, k hraničnímu přechodu Vrbovce - Velká nad Veličkou, a dále přes Kuželov a Hrubou Vrbku do Malé Vrbky, odtud táhlým stoupáním na vrchol Výzkum, a cyklostezkou přes Kněždubský háj zpět na Lučinu.
Ve středu jsme zvolili etapu na Milotický zámek. Z Lučiny jsme se vydali přes Radějov do Strážnice a Petrova, kde jsme si prohlédli unikátní sestavu vinných sklepů - Plže. Pokračovali jsme do Rohatce a Ratíškovic a přes vrchol Náklo do Milotic. Po prohlídce zámku jsme se vydali přes Vlkoš a Vracov do Bzence, Strážnice a zpět do Plžů na ochutnávku tamních vzorků. Na Lučinu jsme se vraceli přes Strážnici a Radějov.
Čtvrteční etapa do Mikulčic a Skalice vedla z Lučiny do Radějova, pod kapličkou Žerotín do Sudoměřic a podél Baťova kanálu k výklopníku, kde jsme mohli obdivovat unikátní technické řešení překládky uhlí z železničních vagonů do nákladních lodí. Cesta pokračovala dále kolem obratiště lodí podél řeky Moravy do Hodonína, a po lesních cestách značených zelenou turistickou značkou až do Mikulčického památníku Velké Moravy. Po prohlídce Mikulčických vykopávek jsme pokračovali přes Lužici zpět do Hodonína, a přes hranici do Holíče a Skalice. Ve Skalici nám začalo pršet, a tak místo prohlídky nádherného města jsme pokračovali do Zlatnícké doliny, dále přes hranici k vodní nádrži Mlýnky, a přes Radějov zpět na Lučinu.
Na pátek jsme plánovali výšlap na Velkou Javořinu, ale ranní déšť nám zkřížil plány. Start etapy jsme posunuli na pozdější dobu a zvolili náhradní trasu k rozhledně Travičná a ke Kuželovskému větrnému mlýnu. Pouze Víťa s Pepou a Jitkou se přece jen zkusili vydat směrem k Javořině s tim, že si při rozplynutí oblačnosti vyšlápnou na vrchol, což jim nakonec vyšlo. My ostatní jsme zahájili etapu výstupem na rozhlednu Travičná, kde jsme se při pohledu na Javořinu v mracích rozhodli vydat se pouze ke Kuželovskému mlýnu. Z Travičné jsme tedy pokračovali přes Tvarožnou Lhotu, Kněždub, Hroznovou Lhotu, Tasov, Hrubou Vrbku a Kuželov k větrnému mlýnu. Bohužel jsme se netrefili do otvírací doby, a tak po pořízení pár fotografií exteriéru jsme se vraceli stejnou cestou zpět do Hroznové Lhoty a dále přes Strážnici do Petrovských Plžů, kde jsme stylově zakončili celý cyklistický týden. Známá cesta do Radějova pak představovala poslední kilometry letošní cyklodovolené.

Přestože naše cykloputování Slováckem nepříznivě ovlivnilo počasí, nebyla nakonec naše cyklistická bilance nejhorší. Projeli jsme si krásnou krajinu a mohli obdivovat spoustu zajímavostí tohoto regionu. A určitě se sem v budoucnu rádi vrátíme.

Cyklistické putování Českým lesem 2010

Již na konci loňského cykloputování po Jizerkách padnul návrh podívat se do kraje nám hodně vzdáleného a turisty zatím málo objeveného, na západ od Šumavy do Českého lesa. A vskutku jsme našli oblast velmi málo osídlenou, místy opuštěnou a vylidněnou, s nádhernou, místy až divokou přírodou. A také jsme měli možnost vidět znatelný kontrast mezi dvěma světy, mezi místy v minulosti přirozeně osidlovanými, kde dnešní obyvatelé pokračují v díle svých předků na rozdíl od míst, která museli starousedlíci opustit, a kde díky po několik desetiletí neprodyšně uzavřenému hraničnímu pásmu, je dnes jen divočina a zarostlé, sotva znatelné základy někdejších stavení na místě zaniklých osad.
Ubytování jsme našli v rekreačním středisku Rybník, téměř u hranic s Bavorskem. I když je toto zařízení trochu kapacitně větší než penziony, ve kterých jsme byli v minulých letech, poskytlo nám dostatečné zázemí pro naši cyklistickou skupinu, a to včetně nám vyhrazené místnosti na večerní společná posezení. Pro vodymilovné kamarády bylo k dispozici i malé lesní koupaliště cca 0,5 km od penzionu, které jsme několikrát využili k příjemnému osvěžení po návratu z etapy.
Cykloturistika po Českém lese sice nebyla tak náročná jako minulý rok v Jizerských horách, ale jak ukazuje naše statistika cyklodovolených v minulých 5 letech, rozhodně nepatřila k nejlehčím.
Na první etapu do Domažlic jsme vyjeli v neděli a hned za Rybníkem nás čekalo dlouhé táhlé stoupání nad Šidlákov, ve kterém jsme překonali téměř 200 výškových metrů. Odtud jsme dále sledovali cyklotrasu 2141 až do Otova, kde jsme z ní odbočili vpravo na Nový Pařezov, Draženov, Luženice a Luženičky do Domažlic. Po prohlídce okresního města jsme se vydali po silnici na Chrastavice, Milavče, Nahošice do Blížejova, kde jsme několikerým objetím kruhového objezdu zamotali hlavy několika řidičům, a poté jsme zamířili k rozhledně na Šibeničním vrchu. Z rozhledny jsme sjeli do Horšovského Týna, kde se díky pouti nedalo dostat ani na náměstí, a tak jsme vyjeli směrem na Polžice, Srby a Zámělíč do Poběžovic. Po osvěžení v místní hospůdce nás čekalo závěrečné stoupání přes Horu Sv.Václava do Šidlákova, kde jsme odbočili na cyklotrasu 2141, která nás zavedla zpět do Rybníka.
Druhá etapa měla za cíl pramen Radbuzy a vedla nás z Rybníka po silnici směrem na Bělou, z níž jsme odbočili náročným dlouhým stoupáním až k vojenskému objektu na vrcholu Velkého Zvonu. Díky vstřícnosti místní osádky jsme se mohli podívat z terasy do vnitrozemí a pořídit pár fotografií. Cesta zpět nás zavedla do zaniklé osady Pleš, kde z jediného zachovalého stavení je dnes restaurace, v pondělí bohužel zavřená. A tak jsme si nechali zajít chuť na chmelový mok, a pokračovali přes státní hranici, za kterou jakoby začínal jiný svět - ocitli jsme se rovnou ve vesnici Fridrichshaeng. Odtud jsme pokračovali přes Weberhaeuser do Stadlern, kde jsme se chvíli zastavili na rozsáhlém skalním komplexu Gneis Am Hochfels. Malou pauzu jsme vyplnili sběrem místních borůvek a brusinek. Přes Waldhaeuser jsme pokračovali do Schwarzachu, kde jsme přejeli hranici zpět na naše území, a na první křižovatce jsme se dali vpravo podél hranice. Projížděli jsme kolem několika zaniklých osad (Dianahof, Hraničná, Úpor), kde jedinou připomínkou jejich bývalé existence jsou jen malé zelené plechové tabulky s názvy. Přes hraniční přechod - další zaniklou obec - Lučinu/Grafenried jsme přejeli na bavorskou stranu do obce Untergrafenried (kdysi součást Lučiny/Grafenried), kterou jsme projeli směrem na Hoell a hraniční přechod Lískovou/Haselbach. Tam jsme uvítali nabídku asijské restaurace a ukojili hlad i žízeň. Další naše cesta vedla přes Nemanice, kde nás zavřená hospoda utvrdila ve správnosti našeho rozhodnutí občerstvit se již v Lískové. Z Nemanic jsme se dali po cyklotrase C33 na Novosedelské Hutě a Liščí domky. Tam pak začala naše anabáze s hledáním pramene Radbuzy, ke kterému nevede žádná značená cesta, a ty neznačené byly bohužel hodně poničené nedávnými polomy. Nakonec jsme díky GPS navigaci pramen přece jen našli, a s velkou radostí pořídili několik hromadných fotografií a zápis do místní "kroniky". Poté jsme se ještě stavili na "kafíčko" a jablkový koláč v penzionu na Závisti, a po silnici z kopce dolů přijeli zpět do Rybníka.
Třetí etapa na Přimdu sledovala z Rybníka silnici na Bělou, odkud odbočila vlevo do prudkého stoupání za mostem přes Slatinný potok. Cesta prudce stoupající úbočím Velkého Zvonu nás zavedla na silnici z Pleše, kde jsme se napojili na cyklotrasu 36 (Magistrála Český les), ze které jsme v místě další zaniklé obce Walddorf odbočili po cyklotrase 37 na Eisendorfskou huť. Odtud jsme pokračovali kolem hraničního přechodu v Železné na rozcestí V Luhu, kde jsme opustili cyklotrasu a sledovali červenou turistickou značku na Rybničnou k bývalé rotě Pohraniční stráže, a dále do obce Diana ke stejnojmennému baroknímu loveckému zámečku. Po jeho obhlídce (vnitřní prostory jsou veřejnosti nepřístupné) jsme pokračovali přírodním parkem Diana do Přimdy. V hotelu Kolowrat jsme zanechali hlídače kol (tedy ty, kterým se nechtělo vyšlápnout si na zříceninu hradu) a v malé skupince pokračovali pěšky nahoru. Pokochali jsme se výhledy do blízkého i dalekého okolí, na obzoru jsme identifikovali Šumavu i rýsující se Alpy. Zpáteční cesta vedla z Přimdy po silnici na Rájov a Třemešné do Bělé nad Radbuzou. Tam jsme se v cukrárně na náměstí posilnili zmrzlinou a po historickém mostě přes Radbuzu nastoupili závěrečnou část etapy. Mnozí litovali že se nedali po silnici, protože naše cesta stoupala nepříjemným terénem k myslivně Hleďsebe až na silnici Hostouň - Rybník, po které jsme se vrátili zpět na naši dočasnou základnu.
Čtvrtá etapa Schwarzachtalskou cyklostezkou vedla z velké části Bavorskem a byla odměnou za všechny minulé nezpevněné povrchy, které nám v předešlých etapách daly pořádně zabrat. Z Rybníka jsme zamířili na hraniční přechod Schwarzach a kolem několika usedlostí osady Charlottenthal jsme se dostali na značenou cyklostezku vedoucí podél potůčku Bayerische Schwarzach do vesniček Breitenried a Hammertiefenbach. Odtud jsme pokračovali po státní silnici do Treffelsteinu, kde stezka odbočila k jezeru Silbersee. Malou pauzu na jeho břehu využili někteří vodomilci ke krátké koupeli. Od Silbersee pokračovala cyklostezka přes osady Witzelsmuehle, Biberbach, Kritzenast, Hirschof a Hocha do Waldmuenchen, kde jsme si prohlédli náměstí s radnicí, a kolem aquaparku nás cyklostezka zavedla k dalšímu jezeru - Perlsee. Počasí už bohužel nebylo na koupání, a tak jsme pokračovali přes Hammer na hraniční přechod Lísková, kde jsme opět využili pohostinnosti asijského bistra. Z Nemanic jsme se tentokrát vydali po silnici kolem zaniklých osad Mýtnice a Lískovec na Závist, kde jsme nemohli vynechat jablkový koláč, a etapu ukončili sjezdem po silnici do Rybníka.
Ve čtvrtek se k nám otočilo počasí zády, a tak jsme nechali kola v penzionu a vydali se na poznávací výlet do Slavkovského lesa. V Mariánských Lázních jsme si poslechli u zpívající fontány slavný sbor Židů "Va, pensiero" z Verdiho Nabucca, v Bečově nad Teplou jsme se podívali na vzácný Relikviář svatého Maura a vyslechli detektivní příběh jeho objevení v hradní kapli, a nakonec jsme se zastavili v další pozoruhodnosti tohoto kraje - premonstrátském klášteře Teplá.
Poslední etapa s cílem na Čerchově vedla z Rybníka přes Závist na Liščí domky do Pivoně kolem zrušeného kláštera, jehož opravená střecha dává naději na jeho lepší zítřky, dále do Vranova, Dílů a Klenčí, kde jsme se zastavili u kostelíka sv.Martina. V něm se nachází hrobka šlechtického rodu Stadionů a Lamingenů (nejznámější představitel Lomikar z Jiráskových Psohlavců). Odtud jsme se dostali do nejnižšího bodu etapy k Lomikarovu zámku v Trhanově (436 m.n.m.). A pak nás již čekalo dlouhé stoupání přes Chodov na Výhledy k pomníku patrona kraje, kněze a spisovatele J.Š.Baara, dále podél silnice na Capartice, a odtud jsme po náročném stoupání konečně dosáhli vrcholu Českého lesa - Čerchova (1042 m.n.m.). Z kamenné 19 metrů vysoké rozhledny - pojmenované na počest iniciátora její výstavby v r.1904 dr.Viléma Kurze - je nádherný rozhled do celého kraje, který rozhodně stojí za tu námahu. Z Čerchova vedla naše cesta místy krkolomným sjezdem podél hranice na Lískovou, a známou cestou do Nemanic a Závisti. Do Rybníka jsme přijeli po bývalé signálce podél stále znatelných průseků, kterými ještě v nedávné minulosti vedla obávaná "železná opona".

Díky putování po Českém lese jsme si mohli připomenout nejen nedávnou historii naší země, ale hlavně poznat zatím málo objevené krásy tohoto zajímavého a pro nás dosud nepoznaného kraje.

Jizerskohorské cykloputování 2009

Přestože se zdálo, že Medardova kápě v letošním červenci nepřestane ronit svoje dešťové přeháňky, v posledním týdnu se k nám počasí přece jen přiklonilo svojí vlídnější tváří. A tak jsme se mohli dosyta seznámit s přírodními krásami našeho nejsevernějšího pohoří.
Díky velkým výškovým rozdílům jsou Jizerky velmi náročným terénem pro cykloturistiku, a tak i proto pro nás byly doposud nejtěžším cykloputováním v posledních letech, jak ostatně ukazuje přiložená statistika našich posledních několika dovolených na kolech.
Trasy jednotlivých etap byly vedeny se snahou co nejvíce zmapovat nejen samotný hřeben Jizerských hor, ale také Hejnicko - Frýdlantské údolí, Ještědský hřbet, a také část západních Krkonoš. Navštívili jsme Smrk - nejvyšší horu české strany Jizerských hor, Ještěd nad Libercem, a také horskou chatu Dvoračky - nejvyšší bod (1125 m.n.m.), který jsme v rámci tohoto týdne zdolali.
První etapa v neděli 26.7. nás zavedla kolem přehrady Josefův důl na starou sklářskou osadu Kristiánov, přes Novou cestu ke kiosku na Hřebínku, dlouhým sjezdem kolem Jizerskohorských bučin do Hejnic, přes Libverdu k Obřímu sudu, do Raspenavy a kolem zámku na Frýdlantské náměstí, podél Smědé zpět do Raspenavy, stoupáním do Oldřichovského sedla, z Oldřichova prudce vzhůru zpět na hřeben na Závory nad Bedřichovskou přehradou, kolem Šámalovy chaty na Novou Louku, do Bedřichova a na Královku, a odtud přes Hrabětice do penzionu.
Druhá etapa v pondělí 27.7. vedla přes Josefův důl na samotu Peklo, odtud na hřeben na Čihadla a Knejpu, dále sjezdem ke Smědavské chatě, a odtud jsme kolem Nebeského žebříku a Tišin vystoupali na Smrk. Dále zpět přes Tišiny kolem pramene Novoměstské kyselky do Nového Města pod Smrkem, odtud do Libverdy a Hejnic, stoupáním z Františkova na Hřebínek, kolem Gregorova kříže na Šámalovu chatu, podél Blatného rybníka k přehradě Josefův důl a přes Hrabětice do penzionu.
Díky dopolednímu dešti jsme v úterý 28.7. zvolili odpočinek spojený s různými relaxačními aktivitami jako návštěva Liberecké ZOO, prohlídka Frýdlantského zámku, návštěva Libereckého Babylonu a jeho aquaparku, lunaparku, welness a kaváren.
Třetí etapa ve středu 29.7. nás zavedla do západních Krkonoš, a to přes Josefův důl na Mariánské Hory, na hráz protržené přehrady na Bílé Desné, kolem přehrady na Souši do Horního Polubného, Kořenova a Harrachova. V Harrachově jsme vyjeli k Mumlavskému vodopádu a zpět k lanovce na Čertovu horu, která nás vyvezla do výšky 1020 m. Po hřebeni jsme pokračovali na Ručičky a do nejvyššího bodu k horské chatě na Dvoračkách (1125 m). Zpět jsme se vraceli Kostelní cestou do Rokytnice, Vilémova a Pasek nad Jizerou, přes Příchovice do Desné, a odtud přes Albrechtice a Josefův důl na penzion.
Čtvrtá etapa ve čtvrtek 30.7. byla odpočinkovou po náročné středě, a to jak délkou, tak i počtem nastoupaných metrů. Vedla přes Královku do Bedřichova, k přehradě Černá Nisa, kolem Závor a Gregorova kříže na Hřebínek, odtud po Jizerskohorské magistrále na vyhlídku Krásná Máří a k Tetřeví boudě. Odtud jsme sestoupali bez bicyklů k vodopádu Velký Štolpich. Dále etapa pokračovala na Čihadla a Knejpu, zpět na Kristiánov a kolem přehrady Josefův důl na penzion.
Pátá etapa v pátek 31.7. vedla přes Hrabětice do Bedřichova a dlouhým sjezdem do Liberce, jeho centrem kolem radnice k nádraží na dolní stanici lanovky na Skalku. Ze Skalky po hřebeni na Ještědku a na vrchol Ještědu. Odtud zpět přes Pláně do Pilínkova, přes Vesec a Vratislavice do Kunratic, a po Harcovské naučné stezce do Bedřichova. Odtud pak zpět na penzion.

Jizerské hory v nás nadlouho zůstanou velikým zážitkem, a určitě se do nich v budoucnu rádi vrátíme. Závěrečnou zprávu opět svým bravurním a nenapodobitelným způsobem zpracoval náš řádně zvolený předseda Víťa (ostatně jeho sedadlo spolujezdce v Paďově Pegueotu bylo tímto titulem viditelně označeno), a lze si ji přečíst v následujícím odkazu.

Jarní otevírání cyklosezóny na Blatinách, 8. - 10.5.2009
Prožili jsme krásné tři dny na Blatinách a podívali jsme se do dosud pro většinu z nás neprobádaných míst. Navštívili jsme mimo jiné skanzen Betlém v Hlinsku, Svatojánské lázně nad Hlinskem, Kameničky, Pustou Kamenici, rozhlednu Terezku nad Prosečí, Proseč, jižní okraj Toulovcových Maštalí a Lucký vrch. A protože nejlépe z nás vždy každou akci umí glosovat náš řádně zvolený předseda Víťa, je toto počtení s názvem Jak nám Hanka ukazovala záda k dispozici v uvedeném odkazu.

Šumava 2008

V rámci cyklodovolené Šumava 2008 jsme projeli tyto trasy:

Pondělí 4.8.: K prameni Vltavy - trasa byla vzpomínkovou pro účastníky akce Šumava 2002. Zavedla nás přes Rokytu na Modravu, podél Modravského potoka na Ztracený, po hraničním hřebeni na Černou horu, k prameni Vltavy, na Bučinu a na Knížecí pláně, odtud na Borová Lada, Nové Hutě a Churáňov, a přes Horskou Kvildu na Filipovu Huť, Modravu a Rokytu zpět. Trasa měřila 68 km.
Úterý 5.8.:
Na Poledník a Prášilské jezero - trasa vedla opět přes Rokytu na Tříjezerní slať a Javoří pilu, odtud vystoupala přes Bavorskou cestu na Poledník, a z Poledníku kolem Prášilského jezera na Gruberg (variantně se zajížďkou do Prášil), odtud na Velký Bor a Mosau (Mechov), odkud se podél Vchynicko-Tetovského kanálu (se zastávkou u Hauswaldské kaple) a Rokytu vrátila zpět. Trasa měřila 69 km.
Středa 6.8.:
Na jezera Laka, Černé a Čertovo - trasa vedla po silnici ze Srní do Prášil (tuto část si někteří zkrátili auty nebo cyklobusem), odtud úbočím Ždánidel (někteří to vzali zkratkou téměř přes vrchol) na Zlatý stoleček a k jezeru Laka a odtud přes Polom do Železné Rudy. Dále trasa pokračovala prudkým stoupáním na Čertovo jezero a přes Špičácké sedlo na Černé jezero. Pak se úbočím Pancíře vracela na Gerlovu Huť a Ašerlák, a po Eurocyklostezce do Prášil a zpět do Srní. Celá trasa měřila 87 km.
Čtvrtek 7.8.: Na Březník a do údolí Roklanského potoka
- trasu jsme zvolili jako náhradní variantu za nepřístupný Luzný od Březníka. Vedla přes Rokytu na Antýgl, údolím Hamerského potoka na Horskou Kvildu, odtud na Kvildu a Filipovu Huť, a přes Lovčí skálu a Ptačí nádrž na Březník. Z Březníku se trasa vrátila na Modravu, podél Roklanského potoka na Javoří Pilu a pod Oblík, okolo Tříjezerní slatě k Vchynicko-Tetovského kanálu a podél něj až do sedla nad Srní a zpět na Kamenný dům. Celkem 63 km.
Sobota 9.8.: Jedna skupina zvolila trasu Do Kašperských hor a na Kašperk, která vedla ze Srní na Čeňkovu Pilu, na Rejštejn a do Kašperských hor, odtud zpět na Rejštejn, Svojše a Horskou Kvildu, a přes Kvildu, Filipovu Huť a Modravu zpět. Celkem 65 km.
Druhá skupina se vydala trasou Do údolí Křemelné - přes Rokytu na Modravu, údolím Roklanského potoka na Javoří Pilu, Tmavý potok a Bavorskou cestu, odtud dlouhým sjezdem na Velký Bor, do údolí Křemelné, na Stodůlky a Přední, Střední a Zadní Paště a na Čeňkovu Pilu. Odtud pak na Srní, k vyrovnávací nádrži, podél Vchynicko-Tetovského kanálu na Rokytu a na Kamenný dům. Celkem 62 km.

A protože se stalo dobrou tradicí, že z každé větší akce napíše Víťa závěrečnou zprávu, nemůže toto zhodnocení chybět. A k přečtení je nachystáno v
tomto odkazu.

Přejezd Drahanské vrchoviny, 8.6.2008
Další pěkné počtení o jedné z našich oblíbených etap, které se tentokrát zúčastnil nezvykle vysoký počet kamarádů na kolech, se dočtete v následujícím odkazu. Opět zpracoval Víťa, řádně zvolený předseda naší samozvané samosprávy.

Jarní otevírání cyklosezóny v Jeseníkách a Rychlebských horách, 8.5.-11.5.2008
Letošní jarní otevírání cyklosezóny bylo jedno z doposud nejnáročnějších našich cyklosoustředění. Převážně se odehrávalo v Rychlebských horách (Rychlebech), které jsou jedno z nejopuštěnějších pohoří v Česku. Nacházejí se v Javornickém výběžku severozápadně od města Jeseníku. Pohoří se táhne mezi Bílou Vodou v samé špici výběžku a Ostružnou v délce 30 km. Pohoří je odděleno Kladským sedlem od masívu Králického Sněžníku a Ramzovským sedlem od Hrubého Jeseníku. Svůj název získalo podle polského města Złoty Stok (v překladu „zlatý svah“), česky Rychleby, německy Reichenstein, které sousedí přes státní hranici s Bílou Vodou. Nejvyšší horou Rychleb je Smrk (1125 m.n.m.) nacházející se v jižní části pohoří, blízko historického trojmezí Moravy, Slezska a Polska (Kladska). Mezi turisticky nejatraktivnější části patří jih pohoří, kde se nalézejí horská střediska Ostružná, Ramzová a Petříkov.
Dalším zajímavým územím které jsme navštívíli byly Góry Opawskie, jinak polská část severního podhůří Hrubého Jeseníku, a Zlatohorská vrchovina, jejíž pojmenování dalo podhorské městečko Zlaté Hory s proslulou hornickou minulostí, spjatou s těžbou nejen zlata, ale také některých dalších rudných minerálů. Se zlatem se tu v místním názvosloví lze setkat ještě několikrát - kromě kopců Zlatohorské vrchoviny dominuje zdejší krajině návrší Zlatý chlum, a teče tudy i Zlatý potok, napájející rybník Zlaté jezero.
Kdo si chce připomenout jak jsme se proháněli po "cestách i necestách" překrásnou jarní přírodou Jeseníků a Rychlebských hor, může si počíst v tomto odkazu.

Burčáková sezóna 2007
Velmi pěkné počtení o tom, jak někteří z nás strávili období mezi létem a podzimem na kolech se dočtete v následujícím odkazu, který opět zpracoval Víťa svým barvitým a nenapodobitelným slohem.

Orlické hory 2007

Dnes už nevíme čí to byl vlastně nápad, ale když jsme se rozhodovali, kam se vypravit na tradiční týdenní cyklodovolenou, všichni byli nakonec pro Orlické hory, aniž bychom si dovedli představit, jak náročný terén nás čeká.
Orlické hory lemují severovýchodní hranici České republiky a rozprostírají se od Náchoda po Králíky. Celé území se vyznačuje mnoha asfaltovými lesními cestami, skvěle se hodícími k cykloturistickým vyjížďkám. Z hřebene se naskýtají krásné výhledy na Hradecký kraj a do polského Klodzka. Na hřebenu Orlických hor se táhne pás pohraničního opevnění z druhé světové války. Několik pevností je dokonce přístupných, jedná se hlavně o Dobrošov, Haničku a tvrz Bouda u Mladkova.
I když jsme z původních ambicí maličko ustoupili, přesto jsme objeli většinu zajímavých cílů, a možná jen díky jednomu deštivému dni jsme nestihli polské rašeliniště Czarne Bagno a Topielisko. Oproti původním záměrům se ale většina z nás podívala na "Dny skla v Deštném", abychom mohli na vlastní oči obdivovat umění sklářských mistrů z Nového Boru, navíc dnes v rámci jedinečné technologie tavení skla v peci vytápěné výhradně dřevem.
Jedinečným zázemím se nám stal penzion Satelit v Deštném se svými majiteli manželi Smutnými, kteří pro nás zůstanou stejně nezapomenutelní jako vše ostatní hezké, co nás v Orlických horách potkalo.
Tradiční úplnou tečkou za celou akcí je Závěrečná zpráva předsedy samosprávy, která je k nahlédnutí v tomto odkazu.

V Orlických horách jsme projeli následující trasy (viz fotogalerie):

29.7. Neděle Na pevnost Dobrošov přes Sedloňovský černý kříž a Olešnici cca 55 km
1.8. Úterý Do Stolových hor s přejezdem auty do Malé Čermné cca 50 km
2.8. Středa Na pevnost Haničku přes Šerlich a Velkou Deštnou cca 65 km
3.8. Čtvrtek Na Zemskou bránu přes Říčky cca 73 km

Statistika etap a porovnání náročnosti Orlických hor 2007 a Pienin 2006 jsou k nahlédnutí v následujícím odkazu:
Statistika Orlických hor 2007. Jediným údajem, který ve statistice chybí je "nejvíce hodin strávených v sedle". Tam jednoznačně (alespoň podle Radka) vede Ilona, a naopak na posledním místě se v této disciplíně umístil Michal, protože ten bez jakýchkoli pochyb dominuje v disciplíně zcela opačné (prostě strávil v sedle minimum času)!


Z Tišnova na Žernovník, 2.6.2007
Předpověď počasí neslibovala příliš bezoblačný den, někteří kamarádi měli navíc přednostnější povinnosti, a tak se nás na začátku etapy pod Květnicí sešlo pět. Údolím Besénku jsme zamířili přes Lomničku a Šerkovice do Lomnice, kde jsme si z cvičných důvodů vyšlápli kopeček na náměstí, abychom mohli doplnit tekutiny v pezionu Pod Sýpkou. Po příjemném posezení nás čekalo několikakilometrové stoupání přes Rašov na Zhoř, odkud jsme pokračovali na Brťov a Žernovník. Za Brťovem nás stihl déšť, a tak jsme do Žernovnického Ahoje dojeli v pláštěnkách.
Vydatně občersveni a osušeni jsme pokračovali přes Malou Lhotu a Jižní Portál přes několik brodů Lubě do Skaličky, a dále do Drásova, Čebína a Chudčic, kde jsme navštívili Paďu na jeho letním sídle.
Malou přeháňku jsme pak ještě přestáli pod přístřeším hospůdky u lávky v Bystrci, abychom domů dorazili naprosto spokojeni a příjemně unaveni.

Z Nového Města podél Vírské přehrady, 20.5.2007
Vírská cyklostezka patří k našim nejoblíbenějším a také nejdelším trasám, a většinou ji absolvujeme až pokud za sebou máme alespoň pár stovek kilometrů v sedle. Také letos jsme si na ni troufnuli až po otevírání cyklosezóny na Třech Studních, kde se většina z nás již rozjela do přijatelné kondice.
Trasa kterou jsme zvolili pro nás nebyla nová, stejně jsme "Vír" jeli i loni, a shodli se na tom, že se takto podíváme do našich nejoblíbenějších míst. A tak jsme odstartovali z Nového Města zastávky, vystoupali přes Vlachovice na Tři Studně, kde jsme Na Mýtince udělali první iontovou ("pivní") zastávku, a dále jsme pokračovali přes Kadov, Kuklík a Vříšť údolím Fryšávky do Jimramova. Po občerstvení v bufetu na náměstí jsme pokračovali údolím Svratky až do Dalečína, překrásnou cyklostezkou podél Vírské přehrady na hráz, a odtud přes Štěpánov až do Nedvědice na druhou větší jídelní pauzu.
Díky Michalově nové GPS jsme měli neustálý přehled jak je náš čas nerovnoměrně rozdělen na ten cestovní a "pauzový" s tím, že odpočinek má jemně navrch. Inu stále máme co zlepšovat.
Před Lomničkou se s námi rozloučili Tišnováci, aby podél Besénku zamířili pod Květnicí domů, a my ostatní jsme pokračovali na Drásov, Kuřim a Jinačovice k Bystrcké lávce, kde jsme etapu slavnostně zakončili.

Putování přírodním parkem Chřiby, 27.9.-1.10.2006
Krásná příroda Chřibů nás přilákala k cyklistickému putování letos již podruhé, když první pokus na jaře zcela zhatilo nepříznivé počasí. A jakoby nám počasí chtělo jarní pobyt vynahradit měrou více než vrchovatou, prožili jsme tentokrát čtyři překrásné podzimní dny babího léta, a na kolech zdolali téměř 180 km velmi náročného kopcovitého terénu.
Za východisko našeho putování jsme opět zvolili lesní penzion Bunč, a podívali jsme se téměř na všechna významná či nějak zajímavá místa okolí. Za nejkrásnější cyklostezku jsme prohlásili "poutní" z Velehradu do Starého Města, nejhezčí výhledy byly z rozhledny na Brdu, největší zříceninou s pohádkovou pověstí se stal Cimburk a nejvíce zarostlým místem dalekého rozhledu byla Kazatelna, odkud není vidět vůbec nic (přitom by stačilo jen vhodně zastřihnout větve okolních stromů).
Nedělní dojezd etapy provázelo již drobné mrholení, které plně odráželo naše smutné pocity, že všechno krásné jednou skončí.

Z Prostějova podzimní Drahanskou vrchovinou do Brna, 17.9.2006
Přejezd Drahanské vrchoviny nás lákal již od jarního pokusu, kdy se nám nezdařilo najít tu správnou cestu napříč VVP Dědice, a přesto jsme se vrátili nadšeni krásnou přírodou. I proto se počet účastníků výpravy rozrostl, a dokonce s námi jeli i Radek s Vaškem coby zástupci mladé cyklistické generace. Bohužel nám chyběl Borek jehož se doma Dáša snažila detoxikovat po předešlé noci, a který původně slíbil vzít GPS pro snadnou orientaci ve vojenském újezdu.
Nezbylo tedy než dát hlavy dohromady na každé neznačené křižovatce, a nepodlehnout pocitu, že ta lepší asfaltka je tou správnou cestou, a že cesta značená v mapě čárkovaně nemůže být ve skutečnosti zpevněná. Když se před námi objevily první chaloupky malebné vesničky Repechy věděli jsme, že tentokrát jsme se rozhodovali správně.
Z Repech do Nivy zvolil Michal žlutě značenou cestu, která se sice zpočátku téměř ztratila v houštinách, ale poté se proměnila v širokou cestu nádherným a tichým lesem, který Jarku svedl ke chvilce odpočinku ve vonící trávě.
Ani místy silný protivítr na otevřené pláni kolem Kojálu nám nemohl vzít dobrou náladu, a tak přestože Hanka s Jitkou si původně říkaly že z Obřan se svezou tramvají, nakonec každý dojel v naprosté pohodě až domů. A ti dva cyklisté, kteří pak podvečerem jezdili Jundrovem sem a tam nebyl nikdo jiný než Jitka s Radkem, protože k dojetí stovky to byl důvod více než pádný.

Pieniny a Spišská Magura 2006

Na přelomu července a srpna pořádáme každoročně týdenní cyklodovolenou v některém turisticky zajímavém kraji. Pro letošní rok jsme přijali pozvání na slovensko-polské pomezí, mezi bodré Goraly a rozvážné pltníky, do překrásné oblasti Pienin. Jak jsme se dozvěděli během plavby na tradičních pltích, dostal tento kraj pojmenování podle bílé pěny ve vodách Dunajce vznikající omýváním vápencových skal.
Geologicky jsou Pieniny součástí bradlového pásma, které se nachází na rozhraní vnitřních a vnějších Karpat. Vyznačují se mimořádně komplikovanou geologickou stavbou, která podmínila vznik atraktivního reliéfu skalních stěn, věžiček a bradel rozmanitého tvaru, které spolu s Průlomem Dunajce vytvářejí výrazné krajinné dominanty. Na území Pienin byl 17.8.1932 vyhlášený první Mezinárodní přírodní park v Evropě a tvořili ho Pieniński Park Narodowy a Slovenská přírodní rezervace v Pieninách. Dne 16.1.1967 byl zřízen Pieninský národní park (PIENAP), jehož rozloha je 2125 ha.
Nejvyšším (982 m.n.m.) a nejzajímavějším vrchem ve vlastních Pieninách jsou Trzy Korony ležící v polské části Pienin nad levým břehem Dunajce u jeho toku průlomem. Na jeho jižní straně vytváří pět vrcholových skalních věží, jejichž stěny jsou kolem 100 m vysoké. Z nejvyšší věže Okrúhlej (Okraglica, Okrúhlica) je úchvatný pohled do srázů Průlomu Dunajce.
Z turistického hlediska nabízí Pieniny celou řadu zajímavostí, ne všechny jsou však dosažitelné na kolech. Jak jsme se tedy vypořádali s jejich poznáváním popsal Víťa ve své tradiční zprávě, kterou nazval "Výprava cyklistická kolem Pienin vydařila se", a kterou je možno kliknutím na její název zobrazit.

V Pieninách a na Spišské Maguře jsme projeli následující trasy (viz fotogalerie):

30.7. Neděle Okolo Pienin cca 41 km
31.7. Pondělí Východní Zamagurský okruh cca 46 km
1.8. Úterý Okolo Malých Pienin cca 48 km
2.8. Středa Okolo Czorsztynskeho Jeziora cca 67 km
3.8. Čtvrtek Západní Zamagurský okruh, Plavba na pltích cca 45 km
4.8. Pátek Okruh Polskými Tatrami - malý cca 60 km

Ze Skalice přes Žernovník a Jižní Portál, 16.7.2006
Naše cyklovýlety lze rozdělit do dvou kategorií. Do té první patří takové, kde v pohodě najedeme hodně kilometrů a posedíme jen na nejnutnější občerstvení. K cyklovýletům z té "druhé" kategorie patřil i ten dnešní, kdy se nám v příjemné nedělní atmosféře podařilo na zhruba 35 km posedět ve čtyřech občerstvovnách a strávit v každé z nich přes hodinu času v družné a nevázané zábavě. Možná to bylo dáno i tím, že jsme vlastně "na dálku" slavili Mirčiny narozeniny, a srdečně jí všichni přáli brzké uzdravení a návrat do naší cyklistické komunity.
Přesto většina z nás díky této etapě objevila nové trasy a nádherná zákoutí naší vysočiny. Prvním objevem byla nová cesta z údolí Býkovky do Žernovníku, druhým se pak stalo malebné údolí vedoucí z Malé Lhoty k Jižnímu Portálu. Dalším krásným zážitkem pak bylo pár brodů v údolí říčky Lubě, které jsme ne všichni absolvovali bez ztráty "kytičky".
A když jsme se v Chudčicích "U Pavlíčků" sešli s Paďou, který ve své nedaleké chatě odpočíval po zdařilé oslavě svých polokulatin, dobrá nálada a nevázané veselí nebralo konce. Náhodný kolemjdoucí by ztěží uvěřil, že pamětlivi nového silničního zákona jsme každý vypili jen jedno jedenáctistupňové Starobrno (tedy v Chudčicích).

Z Nového Města okolo Vírské přehrady, 11.6.2006
Protože se nám zastesklo po naší "staré dobré Vysočině, obohatlili jsme tentokrát trasu okolo Vírské přehrady o pár míst, do kterých se rádi vracíme. Vlakem jsme se svezli až do Nového Města zastávky, a silničkou kolem Ski hotelu pak vystoupali do Vlachovic. Poseděli jsme Na Mýtince, a s pohledy upřenými na klidnou hladinu Sykovce jsme vnímali klid nedělního dopoledne. Přes Fryšavu a Kadov (kde jsme rozhodně nezapomněli utužit zdraví proslulým "Kadovánkem") jsme dojeli na Kuklík, a z Vříště pak začali sjíždět do údolí Svratky.
Naše nejhezčí cyklostezka z Dalečína na hráz nám poskytla řadu překrásných výhledů na meandrující řeku. Doufejme jen, že ve všech otázkách kolem její další existence zvítězí zdravý rozum.
Malým problémem na další cestě se pak stala značená "eurostezka" z Borače do Štěpánovic, kterou může nazvat cyklostezkou jen člověk velmi neznalý obvyklých parametrů. Naštěstí jsme ji absolvovali beze ztrát.

Z Prostějova přes Drahanskou vrchovinu do Brna, 27.5.2006
Po překonání ranního rozhodování ohledně počasí jsme se sešli na nádraží v počtu čtyř cyklistů. Z Prostějova jsme vyjížděli ještě za slabého mrholení, ale za Plumlovskou přehradou se mraky začaly pomalu rozptylovat. Nejkrásnější úsek cesty představovala příroda vojenského újezdu, která nám ale vedle svých půvabů nabídla i nepříjemnost v podobě absence jakéhokoli značení. Tak se stalo, že jsme se jako Jára Cimrman při plavbě vzducholodí dostali po hodině cesty téměř zpět do výchozího bodu. Výškový rozdíl 250 metrů jsme tak nastoupali dvakrát, což jsme nakonec uvítali jako ideální tréning na Pieniny.
Po několika neúspěšných pokusech se nám nakonec podařilo najít i otevřenou hospodu s dobrou kuchyní, a tak po nezbytném načerpání sil jsme zbytek výletu absolvovali v naprosté pohodě, a navíc jsme překonali naši první letošní stovku!

Z Rozsoch přes Pernštejn do Brna, 14.5.2006
Trasa nezastavujících vlaků, schovávání v restauracích před přeháňkami a polních cest, které vás doslova nepustí díky lepivému jílu, to jsou pro nás "Rozsochy". Z malého nádražíčka po silničkách Vysočiny kolem našeho nejzachovalejšího gotického hradu, a potom údolím Svratky až do moravské metropole. A pro některé z nás neodolatelná touha umýt své kolo, kdykoliv se k tomu naskytne příležitost - viz Michal ve fotogalerii.

Z Křižanova přes Braníškov do Brna, 8.5.2006
Z Křižanova většinou jezdíváme do údolí Libochovky, o kterém se poslední dobou hlavně mluví v souvislosti s hrozbou jeho zaplavení možnou přehradou. Díky dlouhé zimě a nedávným déletrvajícím dešťům jsme se obávali podmáčené cesty v údolí, a tak jsme rádi přijali Radkův návrh, abychom trasu vedli přes Braníškov, kde nás bude čekat malé pohoštění. Výsledek však předčil naše očekávání, bylo nám tam všem moc dobře, a vůbec se nám nechtělo pokračovat v další cestě. Na Braníškov budeme dlouho vzpomínat, a určitě se tam budeme rádi vracet.

Nový Hrad, 22.4.2006
Tuto trasu naplánoval Michal, a pro některé z nás byl její průběh do posledních chvil tak trochu cestou do neznáma. Sraz byl tentokrát až v Bílovické Sokolovně, kde jsme byli mile překvapeni, jak pozitivně vnímá cyklistický národ naše nové dresy. Výstup na Nový Hrad od pomníku J.Žalmana byl sice trochu náročnější, ale odměnou nám byly jednak nádherné výhledy do okolí, a hlavně samotný hrad, který se pozvolna díky úsilí a šikovnosti majitelů probouzí do zašlé slávy středověku. A pokud si v hradním bufetu dáte Černohorský Kvasar s medovinou, máte s kaloriemi vystaráno až do pozdního večera.

Soláň 2006
Ač se nejedná o cyklistickou akci, Soláň je již několik let naší "srdeční záležitostí". I když takovou sněhovou nadílku jsme tam ještě nezažili, a auta jsme po týdnu našli jen díky tomu, že jsme si dobře zapamatovali, kde jsme je zaparkovali. Škoda jen, že to tak rychle uteklo. Ale ono to vůbec utíká čím dál tím rychleji ...

Údolím Říčky na běžkách, a sjezdování na Dalečíně, 7.-8.1.2006
A máme tu další rok, a v něm začínáme lyžováním, protože na kolech to zatím nejde ...

Chroustovským údolím na Bobravu, 15.10.2005
Poslední společný výlet letošní sezóny připadnul na polovinu října a vydařil se nadmíru skvěle. Trasa vedla z Vlkova přes Bíteš a Domašov, nádherným Chroustovským údolím do Rosic a odtud podél Bobravy. Počasí vyšlo bezvadně, nebylo ani teplo ani zima a nálada byla skvělá. A když jsme se v tomto nadšení zastavili na Bobravě "Na Ztracence" ochutnat trochu burčáku, přidružili jsme se ke dvojici příjemných cyklistek, a zůstali s nimi v přátelském povídání do pozdního večera. Domů jsme se pak vraceli přes ztemnělý ostopovický les za svitu našich blikaček ...

Podzimní přírodou Národního parku Podyjí, 9.10.2005
Úsloví z dob studií "Co se v létě nezdaří, necháme si na září" ukázalo tento víkend, že se nemusí týkat jen neúspěšných pokusů o zdolání zkoušek na cestě k uzavření semestru, ale měrou více než vrchovatou může platit i o počasí. A tak ač jiné podzimy touto dobou věšíme svá kola na háky v přístěncích, aby tam v přítmí čekala na další jaro, letos jsme ještě vyrazili do kraje vyhlášeného svojí romantickou přírodou, kdysi po dlouhá léta opuštěnou a představující dnes nepochopitelnou hranici dvou tehdy odlišných světů.

Na webových stránkách správy Národního parku Podyjí (www. nppodyji.cz) můžeme najít tuto charakteristiku celého území:
"Kaňon Dyje zde vytváří unikátní říční fenomén s četnými meandry, hluboce zaříznutými údolími bočních přítoků, nejrůznějšími skalními tvary, kamennými moři a skalními stěnami. Většina obdobných říčních údolí byla u nás pozměněna výstavbou přehrad, komunikací a rekreačních objektů. Území vyniká vysokou pestrostí rostlinných a živočišných společenstev danou střídavou expozicí svahů v údolí Dyje. Přirozenou osou území je řeka Dyje, která na své 40 km dlouhé cestě z Vranova do Znojma vytvořila v horninách českého masivu kaňonovité údolí, jehož hloubka dosahuje až 220 m."

My jsme projeli celých těchto 40 km, zpočátku v těsné blízkosti řeky, později nás stezky odklonily až na vrcholky svahů kaňonu. Odtud se nám naskytly překrásné pohledy jak z Hardeggské vyhlídky, tak i z vyhlídky nad Šobesem (viz fotogalerie). Škoda jen, že kastelán Nového Hrádku již má po sezóně, a nejkrásnější výhled NP Podyjí nám tak zůstal tentokrát nedostupný. Podrobná zpráva o celém výletě je k nahlédnutí zde.

Trasa: Šumná - Vranov - Pod Větrníkem - Čížov - Hardeggská vyhlídka - Čížov - Lukov - Nová Ves - Žlebský potok - Železné schody - Šóbes - Havraníky - Popice - Konice - Znojmo 52 km

Páteční setkání "U Šuláka"
Poslední z našich pravidelných pátečních setkání U Šuláka s trochou nostalgie nad blížícím se koncem letošní bohaté cyklosezóny zhodnotil svým nenapodobitelným stylem opět Víťa ( k nahlédnutí zde ).

Údolím Bobravy, 18.9.2005
Bobravské údolí, patří také k našim oblíbeným i když kratším trasám, zvláště na jaře nebo na podzim. Proto jsme se tam vydali i tentokrát, abychom si užili ještě posledních letních dnů v sedle.
Písemně zhodnotil Petr ( čtěte zde ).

Ždánickým lesem, 10.9.2005
Ždánický les, jak uvádí turistický průvodce, se rozprostírá zhruba 30 km jihovýchodně od Brna na ploše 470 km2. Je to klenbovitě vyklenuté území s rozsáhlými zbytky pobadenského zarovnaného povrchu a hluboce zařezanými údolími zejména v nejčlenitější severovýchodní a jihozápadní části. Vrchovina je převážně zalesněna smíšenými listnatými porosty s převahou dubu, buku a s příměsí lípy, habru a javorů, místy jsou porosty borové. Je to turisticky opomíjené leč velmi půvabné a klidné území.
A pokud zrovna neprobíhá na brněnském tuřanském letišti letecký den jako v našem případě, musí být ticho tohoto kousku země přímo posvátné.
Výchozím bodem našeho putování byla železniční zastávka Nemotice (238 m), odkud jsme se údolím Kyjovky (nebo také Stupavy) dostali až ke stoupání na první vrchol U Kříže (428 m), kde se nám naskytnul krásný výhled na Chřiby. Další zastávkou byl nejvyšší bod Ždánického lesa U Slepice (438 m), odkud jsme po lesní asfaltce projeli po hřebeni až na nejzápadnější kopec Písečnou (374 m). Odtud jsme se prudkým sjezdem dostali do Lovčiček a přes Otnici, Újezd, Telnici, Otmarov, Rajhradice a Rebešovice na svrateckou cyklostezku, po níž jsme dojeli až do Brna.
Celou trasu opět tradičně písemně zhodnotil předseda samosprávy Víťa ( k nahlédnutí zde ).

Z Nového Města okolo Vírské přehrady do Brna, 14.8.2005
Vírská přehrada patří k našim nejoblíbenějším etapám, a také letos jsme si ji patřičně vychutnali. Již třetím rokem jezdíme tuto trasu z Nového Města na Moravě kolem Vírské přehrady až do Brna, jako jednu z mála našich "stovkových" etap. Konec konců Víťa coby náš předseda samosprávy ve své zprávě o ní píše jako o kultovní vyjížďce. Zpráva je k nahlédnutí zde .

Česká Kanada 2005

V letošním roce jsme zatoužili po troše romantiky, a tak jsme se vypravili do málo navštěvovaného koutu naší země, na Novobystřickou vrchovinu do tzv. České Kanady. Projezdili jsme rozsáhlou oblast ohraničenou od východu Slavonicemi a Českým Rudolcem, na severu pak rybníkem Zvůle, Kunžakem a Jindřichovým Hradcem, na západě Třeboní a na jihu Chlumem u Třeboně a státní hranicí s Rakouskem.
Pověstnou "třešničkou na dortu" pak byl přesun auty do Nových Hradů, a tam na kolech výlet neuvěřitelně krásnou a téměř liduprázdnou panenskou přírodou pohraničních Novohradských hor.
Zhodnocení celého týdne cyklistického putování tentokrát provedl Víťa, původně jako "člen samosprávy" ( k nahlédnutí zde ), po důkladném prostudování jeho zprávy ostatními "členy" však byl na první schůzce výboru po návratu (tj. na první páteční vyjížďce k "Šulákovi") zvolen všemi členy jednohlasně za předsedu samosprávy, protože jeho zpráva je zcela vyčerpávající a podává naprosto ucelený přehled o našem týdenním pobytu.
Na rozdíl od Českého Ráje, kde jsme se chvílemi doslova prodírali davy turistů, v České Kanadě jsme našli klid a pohodu, prázdné silničky a spoustu stezek vedoucích mimo civilizaci. Jedinou menší nevýhodou bylo to, že naše ubytování se nacházelo v nejvyšším bodě téměř všech etap, a tak jejich závěr byl díky absolvovaným kilometrům vždy poněkud obtížnější.

V České Kanadě jsme projeli následující trasy (viz fotogalerie):

Den 1. Klášter - Albeř, zastávka - Nová Bystřice - Hotel Peršlák - Dolní pstruhový rybník - Srostlé smrky - Pod Smírčím vrchem - Hajnice v Zadním lese - Losí Blato, rašeliniště - Staňkov, kostel - Pele - U Krista - Nová Huť - Chlum u Třeboně - Mirochov - Nový Vojířov cca 72 km
Den 2. Staré Město pod Landštejnem - Trojmezí - Maříž - Slavonice - Pfaffenschlag - Stálkov - Matějovec - Vys.kámen u Matějovce - Hamerský rybník - Pod Kamenným vrchem cca 46 km
Den 3. Nová Bystřice - Smrčná - Hotel Peršlák - Srostlé smrky - Pod Smírčím vrchem - Libořezy - Mníšek - Stříbřec - Stříbřecký most - Novořecká Bašta - Dlouhý most - Zámecké polesí - Opatovický Mlýn - Schwarzenb. hrobka - Třeboň - Břilice - Rožmberská Bašta - Smítka, hájovna - Stará Hlína - Stříbřecký most - Stříbřec - Mníšek - Libořezy - Hutě u Příbraze - Blatská Hajnice - Novoveský kříž - Pod Homolkou - U Prokopského kříže - Na Kovářce - Sedlo - Lhota - Potočná - Hůrky cca 93 km
Den 4. Pod Kamenným vrchem - Landštejn - Staré Město pod Landštejnem - Stálkov - Graselova jeskyně - Stoječín, rozc. - Český Rudolec - Radíkov – Terezín - Šibeník, křižovatka - Na Jitrách - Vysoký kámen - Kaproun - Klenová cca 56 km
Den 5. Hůrky - Dobrá Voda - Potočná - Sedlo - Nová Ves - Malíkov n.Nežárkou - Dolní Žďár - Horní Žďár - Jindřichův Hradec - Jindřiš - Blažejov - Vlčice - Kunžak - Lomy, zast. - Kunějov - Dobrá Voda - Senotín - Senotín, zastávka - Klenová cca 67 km
Den 6. Nové Hrady - Šejby - Vysoká - Prales Hojná Voda - Huťský rybník - Hojná Voda - Dobrá Voda pod Vysokou - Horní Stropnice cca 51 km

Český Ráj 2004

V roce 2004 jsme se zase pro změnu rozhodli poznat na kolech kus naší krásné zemičky, a pro toto putování jsme si vybrali vyhledávanou oblast Českého Ráje. Lehce jsme sice znervózněli když se na jaře v novinách začaly objevovat články, ve kterých se psalo o uzavírání Zlaté stezky Českým Rájem cyklistům, kteří ničí vzácnou flóru a nevratným způsobem tak narušují ekosystém, přesto však nakonec zvítězil zdravý rozum, a my se mohli projet na kole nejatraktivnějšími místy tohoto kraje.
Jako výchozí místo našich hvězdicových výletů jsme zvolili Mladějov, odkud se nám zdálo blízko do všech nejvýznamnějších míst, která jsme chtěli poznat. A dokázali jsme vyšplhat na kolech jak na Trosky a na Kozákov, nebo jsme si v pohodě zajeli na koupání k rybníku Věžák, kde jsme zavzpomínali na natáčení filmu "Jak dostat tatínka do polepšovny".
Český Ráj je opravdovou zahrádkou, nečekaně náročnou pro cyklistu (je to pořád do kopce!), za tu námahu se však bohatě odmění překrásnými výhledy. Jedinou nevýhodou je přeci jen značná přelidněnost v období prázdnin.

V Českém Ráji jsme navštívíli tato místa (viz fotogalerie):

Den 1. Sobotka - Humprecht - Kost - Komárovský rybník - Mužský - Krásná vyhlídka - Prokopské údolí - Libošovice cca 50 km
Den 2. Dolní Mlýn - Trosky - Vidlák - Hrubá Skála - Kacanovy - Podvyskeřský Mlýn - Pleskotský Mlýn cca 44 km
Den 3. Roveň - Libošovice - Věžák - Sedmihorky - Valdštejn - Kopicův statek - Nebákov cca 48 km
Den 4. Pařezská Lhota - Libuň - Zelený háj - Kozákov - Rovensko - Borek cca 56 km
Den 5. Blata - Skalní Město - Prachov - Jičín - Ostružno - Jikavec - Příchvoj - Sobotka cca 42 km

Drava 2003

V roce 2003 jsme se opět po roční pauze vrátili do Rakouska, kde jsme původně s týdenními cyklodovolenými začínali.
Zvolili jsme cyklostezku podél řeky Drau, která jako značená "Drauradweg" začíná v městečku Brunico položeném v překrásném prostředí italských Dolomitů, poté sleduje tok řeky rakouskými spolkovými zeměmi Korutany a Štýrsko, kde u městečka Rabenstein přechází rakousko-slovinskou hranici, a končí na slovinském území ve městě Maribor.
Velmi nás lákalo zajet k jezerům Tristacher, Millstaetter,Ossiacher a Faaker, která lemují horní a střední tok Drávy, a kde v době, kdy na Brněnské přehradě kralují sinice a znemožňují koupání, je voda průzračně čistá a lákavě teplá. Tak se stalo, že na toto cyklistické putování vzpomínáme jako na dovolenou, kde jsme se téměř každý den mohli krásně dosyta vykoupat, a ještě se přitom kochat nádhernými výhledy.

Plán jednotlivých etap:

Den 1. Dobbiaco(I) - Brunico(I) (údolím po proudu řeky Rienz), autobusem na prohlídku Cortina d'Ampezzo(I) cca 35 km
Den 2. Dobbiaco(I) - Tristacher See(A) (pod pramen Drávy a údolím k jezeru Tristacher See) cca 60 km
Den 3. Tristacher See – Steinfeld (Údolím horního toku „Oberdrautal“) cca 48 km
Den 4. Steinfeld – Döbriach (Z horního toku Drávy k jezeru Ossiacher See) cca 48 km
Den 5. Döbriach (Millstatter See - Ossiacher See (Od jezera k jezeru) cca 65 km
Den 6. Ossiacher See - Faaker See cca 43 km

Šumava 2002

Na Šumavě jsme strávili týdenní dovolenou a moc se nám tam líbilo. Počasí sice nebylo nejslunečnější, ale v perných kopcích jsme nakonec byli rádi, že se nemusíme pařit v tropických vedrech.
Projeli jsme celou centrální část parku, a na jeden den jsme se přesunuli auty do Stožce, který byl výchozím bodem okruhu kolem Švarcenberského kanálu s výstupem na Plešné jezero.
Vše to s námi absolvovaly i naše děti, z nichž nejmladšímu bylo v té době necelých 9 roků. Na Šumavu dodnes rádi vzpomínáme a určitě se tam ještě někdy vrátíme.

Kam jsme se v rámci jednotlivých etap podívali:

Den 1. Kvilda - Modrava - Srní - Antýgl - Horská Kvilda cca 44 km
Den 2. Údolím Vltavy až k prameni – Modrava – Poledník cca 52 km
Den 3. Borová Lada – Knížecí pláně – Žďárské jezírko – Polecké jezírko cca 34 km
Den 4. Pláně – Churáňov – Chalupská slať – Borová Lada cca 34 km
Den 5. Stožec – Švarcenberský kanál – Plešné jezero – Nová Pec – údolí Vltavy cca 52 km
Den 6. Kvilda – Bučina – Filipova Huť – Horská Kvilda – Zhůří cca 43 km